Reformátor liturgie je jejím strážcem, ne pánem

Radio Vatikán přibližuje rozhovor s kardinálem Lloverou na téma nastupující liturgické reformy, který vyšel ve svátečním čísle italského deníku Il Giornale.

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Off topic příspěvky a příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány.

Reklamy

46 Responses to Reformátor liturgie je jejím strážcem, ne pánem

  1. Hamish píše:

    1) Kdo tu jejich „reformu“ bude akceptovat, kdyz dnes ani narizeni z Vatikanu stran liturgie vetsinou akceptovana nejsou?
    2) Opet panove resi pouze nasledky, priciny se ponechavaji bez povsimnuti
    3) Hermeneutika kontinuity je blbost na n tou. Aneb lzeme si do kapsy a usmivame se pritom.

    • Papo píše:

      Vztah moderní doby a křesťanské víry je otázka dílčí: pro Benedikta XVI. je však významná z toho důvodu, že mu napomáhá objasnit vnitřní život církve, a tím i její vlastní povahu a poslání. Na otázku, proč přijetí koncilu doposud probíhá s mnoha obtížemi, Svatý otec odpovídá přesně vyargumentovanou metodologií. Rozlišuje dvojí postoj k danostem vyrůstajícím z koncilu. Hovoří o hermeneutice diskontinuity, tj. zlomu, přerušení, zpřetrhání, a dále o hermeneutice kontinuity jako reformy či obnovy. „Všechno totiž záleží na správné interpretaci koncilu nebo — jak bychom dnes řekli — na správné hermeneutice, správném klíči k jeho čtení a k aplikaci. Problémy v přijímání koncilu mají počátek ve sporu dvou protichůdných hermeneutických výkladů, které se mezi sebou přely. Jeden byl příčinou zmatku, druhý potichu, ale stále viditelněji, přinášel plody. Na jedné straně stojí interpretace, kterou bych nazval ‚hermeneutikou diskontinuity a zlomu‘ — která se nezřídka těší sympatiím sdělovacích prostředků a částečně i moderní teologie. Na druhé straně je ‚hermeneutika reformy‘, obnovy v kontinuitě jednoho a téhož subjektu — církve, kterou nám daroval Pán; je to subjekt, který roste v čase a rozvíjí se, přestože zůstává stále týž, jediný Boží lid na cestě.“

      Hermeneutika kontinuity je oproti tomu chápána jako kontinuální obnova církve, jak ji představil už na začátku koncilu papež Jan XXIII. a při jeho zakončení připomněl Pavel VI.: „Program představený papežem Janem XXIII. byl mimořádně náročný, tak jako je náročná syntéza věrnosti a dynamického rozvoje. Ale kdekoliv se přijetí koncilu řídilo těmito požadavky, rostl nový život a dozrávaly nové plody. Čtyřicet let po koncilu můžeme poznamenat, že to, co je pozitivní, je větší a živější, než se zdálo ve vzrušených dobách kolem roku 1968.“28 Tato hermeneutika koncilu je založena na přesném rozlišení mezi pokladem pravd víry, které jsou neměnné, a mezi historickými souvislostmi, v nichž se formulují, interpretují a uvádějí do života v kontextu života a poslání církve. Z tohoto hlediska Benedikt XVI. zřetelně vidí velká pozitiva koncilu, který přirovnává k dobrému semeni, zasetému do dějin. Jinými slovy: recepce je participací na obdarování ze strany Boha, přijatém svobodou člověka.
      http://www.teologicketexty.cz/casopis/2007-4/Hermeneutika-kontinuity-a-diskontinuity-Druhy-rok-pontifikatu-Benedikta-XVI.html

      • Hamish píše:

        No jo, tohle já znám. Právě proto píšu, že se jedná o nesmysl.
        Koncil byl zlom a dokud to pánové nepřijmou (respektive nezačnou vidět a registrovat srab, do kterého jsme se i díky Koncilu za těh čtyřicet let dostali), tak si můžou dál vykládat pohádky o kontinuitě v něčem, co je jen a pouze kontradikcí.
        Viz. hier: http://katolikrevue.ath.cx/2010/tissier.htm

        • Papo píše:

          Jen jsem chtěl potvrdit, že myslíte tohle, abychom se bavili o tom stejném..
          Že vyznáváte hermeneutiku diskontinuity, to je Vaše volba. Pokud vím, tak jsou lidé, kteří prostě doufají, že 2VK bude vysvětlen, protože dokumenty nejsou špatně, špatně je jejich interpretace..

          Co se otázky „kdo je bude poslouchat“ týká, to už je těžší, ale nevěřím, že dříve byl stav kléru „lepší“, protože tehdy jako dnes je tvořen lidmi se svými slabostmi.

          • Hamish píše:

            Vidíte, a já věřím, že dříve byl stav kléru lepší. Pokud by nebyl, krize by nastala dávno před koncilem.
            Krize poslušnosti, krize víry, etc.

            Jo, to je zásadní rozdíl mezi konzervativci a katolíky tradičními. Jedni si myslí, že koncil je OK a pokakal se pouze výklad jeho dokumentů (konzervy), druzí si myslí, že pokakané jsou už samotné dokumenty. A proto se to mezi sebou stále mele a diskuse neberou konce.

          • Papo píše:

            Snažil jsem se kategorizaci skupin vyhnout, přesto díky za to.

            Samozřejmě se pak můžeme bavit, kdy přišla krize a jak se projevovala/projevuje. Ale to by bylo na hrozně dlouho. To si rád vyslechnu případně osobně nad pivem ve vůni dýmky..

          • Hamish píše:

            OK. Specielně pro vás si vezmu latakii 🙂

        • Éripe me de inimícis meis, Deus meus píše:

          Už se těším, až na Posledním soudu uvidím váš život ve správné perspektivě. Kozel, nebo beránek?

    • Anton píše:

      Ono je to teď všude.., řeší se následky a né příčiny!

      A na to holt dojedem všicni!

  2. Felix píše:

    Dobře, tak opustíme http://cirkev.wordpress.com/2010/12/17/ateismus-ano-pravovernost-ne/#comment-6197 a budeme pokračovat tady.
    Trochu jem nad tím přemýšlel přes noc a říkal jsem si, že jsou dvě možnosti:
    1. Buď jim jde o prostý návrat – v něčem – a bojí se protestů, a tak tomu říkají reforma.
    2. Nebo jim jde skutečně o další reformu – a je v tom hloupost a další škody.
    A některých vět v tom článku si radši nevšímám, protože naznačjí i 3. možnost, nechat to být.
    Prostě jak praví druhdy pokrokář v Aniensu: Sans dessus dessous. Zdá se, že nevědí kudy kam.

  3. Laurentius píše:

    Některé dokumenty špatné jsou, jsou vágní a jejich jednoznačný výklad je velmi nesnadný, ne-li nemožný. Viz http://www.vendee.cz/texty/sacrosanctum.html

  4. karmelita píše:

    ad Felix – typuju to na bod 1.
    Nejsou vůbec hloupí, tuší – vědí, s jak masivním odporem a neposlušností se budou muset potýkat – bohužel s velkou pravděpodobností i v Česku… a tady máte toho smajlíka, bohužel vzhledemk okolnostem zamračeného 😦

    • Felix píše:

      Já bych byl taky rád, kdyby to byl bod 1., tu faleš bych snad pochopil, ale pane karmelito, co říkáte tomu, že Bůh je otcem všech? Tam přece o žádný odpor nešlo, to je jasná (vzhledem k celku malá) reforma. Jinak můžu potvrdit, že problém reformy = dereformy je těžký. Taky proto, že druhá strana valí taky rychle dopředu. Jestli jste si všiml, už to nejsou jen kytarčíci, ale i bubeníci. A žádné velké klasické české bubny jako na vesnických pohřbech, ale pořádné orientální tamtamové bubínky.

      • Hamish píše:

        Vnější projevy jsou jen důsledkem vnitřních disposic.
        Zaměřil bych se na příčiny. Pokud se vyřeší příčiny, důsledky zmizí.
        Co je příčinou, že kytary už nestačí?

        • Felix píše:

          Příčinou je to, že se chceme ještě více radovat.
          Než tam spadnem.

          • Hamish píše:

            Možná.
            Já si spíš myslím, že povrchnost a prázdnota celého toho pokoncilního otevírání se (liturgií počínaje a morálkou konče) potřebuje něčím zaplnit.
            K starým, ověřeným a hlubokým pramenům se nesáhne. Ty totiž smrdí plesnivinou tridentina a předkoncilní netolerance. Fuj, dál od toho.
            Proto se vymýšlí stále nové a šílenějí skopičiny, které mají tuto potravu našich předků nahradit.
            Jak bláhové a pyšné je to počínaní, snad netřeba zdůrazňovat.

        • Radek Rejšek píše:

          Ono to v té hudbě (liturgické) totiž funguje velmi podobně! Vedle chorálu Vatikán kdysi vzal na milost ještě polyfonii vytvářenou podle určitých celkem jasných principů (dnes se tomu u nás říká „lineární kontrapunkt“ – zda je to výstižné, si nejsem moc jistý, ale budiž), přičemž jednou z hlavních pouček je, že na přízvučnou dobu nesmí zaznít disonance (nelibozvuk). Samozřejmě, že je toho ještě více, ale ne zas tolik, aby se to nedalo nabiflovat a u zkoušky bezmyšlenkovitě papouškovat (mnoho studentů konzervatoře to takto praktikuje). Jenže aby se to člověk opravdu naučil a ztotožnil se s tím, tak musí popsat a z valné části i znehodnotit stohy notového papíru. Jako v matematice – na rovnicích taky není moc co vysvětlovat, ale člověk jich musí vyřešit stovky, aby pochopil, jak to funguje. S lineárním kontrapunktem je to úplně totéž. Není to ani těžké, ani lehké. Palestrina a jeho vrstevníci se s tím natolik ztotožnili, že si mohli dovolit psát třeba šestnáctihlas. Současník má „plný brejle“ čtyřhlasu… Ale je to všechno jen o pokoře a ochotě řídit se osvědčenými zkušenostmi předešlých generací (přirovnejme to ke katechismu). Jenže to dnes není „in“… Vokální polyfonii bývá vytýkána citová chladnost. To samozřejmě vůbec není pravda a takovouhle blbost může říci jen ten, kdo nechápe rozdíl mezi hudbou liturgickou a světskou. Proto taky ten řev, když se do liturgické hudby zavádí to, co tam nepatří (prvky hudby zábavné, která je rovněž člověku užitečná, ale v jiných souvislostech a jinde). Ale tenhle problém je starý jako hudba sama. Kdo někdy slyšel skladby italských barokních varhaníků (třeba františkána Padre Vincenza Paola de Bergama), musí pochopit, proč v Římě z toho šíleli! Onen dobrý a talentovaný řeholník to myslel upřímně, ale prostě to vzal za nesprávný konec (podobná situace byla ve Francii kolem Clauda Balbastra, jehož hudbu zakázal tehdejší remešský biskup v diecézi při liturgii provozovat). A je to skutečně jen a jen o pokoře…

          • Hamish píše:

            Diky, zajimave!
            Nechtel byste tu treba na pokracovani napsat par textu o vyvoji liturgicke hudby. V podobnem duchu, jako tento prispevek. Aby tomu rozumela i hudebni kopyta, jako jsem ja, pro nez je tritonus stale diabolus in musica 🙂
            Ja sám za sebe bych to uvital velmi.

          • cinicius píše:

            Připojuji se k Hamišově dotazu… 🙂

  5. Radek Rejšek píše:

    Hamish + Cinicius: Ono by to vydalo spíš na osobní povídání. Když o tomto někdy někde mluvím, obvykle při tom musím dost kreslit, protože i grafické souvislosti jsou zde dost zásadní. Ale je zde naprosto evidentní, že všechno souvisí se vším. Ačkoliv jsem odpůrcem horoskopů, dokonce zde lze vysledovat i numerologickou symboliku úzce související s matematikou. Když se Hamish zmínil o tritonu – „ďáblovi v hudbě“, je to zcela evidentní i číselně. Tritonus (zvětšená kvarta) je vzdáleností šesti půltónů a jestliže vykrátíme zlomek kmitočtových frekvencí obou tónů vytvářejících tritonus, pak v ideálním (přirozeném, nikoliv temperovaném) ladění bychom měli dospět k číslu 6,66666 periodických. Musíme ale vzít u úvahu, že tritonus je dvojásobkem malé tercie, tedy vzdálenosti tří půltónů, což po vykrácení dává 3,333333 periodických. Z hlediska čistě hudebně estetického je tritonus považován za ještě nesnesitelnější disonanci než třeba malá sekunda (jeden půltón) nebo velká septima. Autoři vokální polyfonie tento interval absolutně zavrhovali a všemi možnými způsoby se mu vyhýbali, dokonce i za cenu rozříření tónového materiálu o tzv. „vynucené“ posuvky. Tak vznikly křížky a béčka a do přirozené modální diatoniky se začala vkrádat chromatika. Prostě liturgická hudba musela být absolutně čistá a prosta všech nelibozvuků. Disonance je v této hudbě něco jako sprosté slovo. Tritonus je tedy skutečným hudebním ďáblem. Ale nebýt jeho, vývoj hudby by možná ustrnul (nebo by pokračoval, ale jinak). Stále dokola si kladu filosofickou otázku, je-li to dobře či nikoliv. Nebýt tohoto, nejspíš by totiž nevznikla tonálně funkční harmonie, která je jednoznačně pozitivní a tři hlavní harmonické funkce (tonika, subdominanta a dominanta) si dovolím přirovnat k Nejsvětější Trojici v hudbě. Vznik tonálně finkční harmonie pak chápu jako něco ve smyslu „nové zvěsti“ v hudbě. Tím se však celá hudebně teoretická „teologie-filosofie“ dost komplikuje a já sám si občas kladu otázku, kde je hranice mezi hudební pravdou a herezí… Jasné je jedno – hudební pravdu lze najít spolehlivě pouze v chorálu…

  6. Radek Rejšek píše:

    pan Contras: Ona je to občas „cesta do hlubin tvůrcovy duše“ Jsem si jist, že od baroka dále tyhle otázky při komponování řešilo jen pár jedinců. Bach byl geniální, ale „Umění fugy“ nebo „Hudební obětina“ jsou ve své podstatě geniální hudební křížovky (trochu ho podezřívám z toho, že když neměl křížovky skutečné, vyžíval se na kánonech dnes soustředěných v „Hudební obětině“ a podle některých jevů snad lze usuzovat, že možná ani nepočítal s tím, že by to někdo hrál – jsou to geniální hříčky s kompoziční technikou, které mají účinek, i když fakticky nezazní – pro toho, kdo to je schopenm luštit). Ovšem třeba Goldbergovské variace jsou už něco úplně jiného, tady už je transcendentální obsah. Ale čím více se vzdalujeme od zásad aplikovaných mistry vokální polyfonie, tím více se hudební obsah přesouvá mimo tuto hloubku. Vzniká stále více nádherných a obsahově velmi hodnotných hudebních artefaktů, jejichž použitelnost při liturgii však naráží na řadu otazníků. Jsou dva extrémní přístupy – buď se na tohle úplně vykašlat a nechat kumštýře, ať si při slavení liturgie kompenzují své EGO (pod záštitou originality za každou cenu) a nebo z toho naopak začít dělat vědu. To také zavání problémy – když budeme chtít být co nejdůslednější, může se stát, že budeme muset ze slavení liturgie vyloučit téměř veškerý hudební kumšt od 17. století dále. Osobně to považuji za přístup ve vztahu k mentalitě dnešních lidí nešťastný, ale pořád lepší než první extrém („liturgickou cochcárnu“). Asi takhle: kdybych rozhodoval jen sám za sebe a řešil hudbu ke slavení liturgie v určitém vyhraněném a početně omezeném společenství, tak bych se toho nebál. Ale prosazovat toto direktivně v globálním měřítku může podle mého názoru zatím spíš uškodit (viz pověstné vylévání vaničky i s dítětem). Takže asi je zatím nejlepší řešit individuálně případ od případu (což naneštěstí sebou nese i rizika takových excesů, jako byla papežská mše pro mladé ve Staré Boleslavi).

    • Quido píše:

      V hudbě inspirované Bohem se klidně může objevit i tritonus a disonance, pokud jsou uspokojivě rozvedeny. A může to klidně být krásné. Ono historické zakazování byla spíše kompoziční pravidla, která samozřejmě doboví autoři zachovávali.
      Jediným skutečně použitelným měřítkem pro liturgickou hudbu všech věků je jen a jen její inspirovanost a krása. Co je Bohem inspirované nemůže být ošklivé, nelibozvučné, něco co rozdírá nitro či zanechává nelibý pocit po skončení. Tak se pozná vhodná hudba pro liturgii a tak se poznala vždy. To co se dělo ve Staré Boleslavi a co se děje mnohde jinde bohužel běžně – to není hudba, to je hluk.
      Q.

      • Hamish píše:

        A kdo rozhodne, co je inspirováno Bohem?

        • Quido píše:

          O tom přece nikdo nerozhoduje. Taková inspirace buď v dané kompozici obsažena je anebo není. A poznají to mnozí, nikoli však všichni. Problémem modernistické hierarhie je mj. to, že mnozí ti páni biskupové ztratili cit pro kulturu obecně, kam hudba patří, takže to sami nepoznají – nuže si zřídí komis ze svých pochlebovačů a ti jim jako posvátnou a vhodnou určí každičkou skladbu co si tito hodnostáři dopředu budou přát (či o tom se předběžně vysloví – takže vhodnost Hosany a popíku je bez diskuze že … 🙂
          Ale poznat inspirovanost v hudbě lze a nepochybuji, že Ty to dobře dovedeš také.

          • Hamish píše:

            Počkej, počkej…nikdy bych neřekl, že jsi příznivcem protestantského subjektivismu 🙂
            Já si rozhodně nemohu být jistý, že to či ono ispiruje Bůh, či ďábel, pokud mi autorita Bohem ustanovená neřekne, že je to tak, či onak.
            Satan je chytrý natolik, že dovolí mnoho dobra, ale v tom jeho „dobru“, je vždycky kapka jedu.
            Nepochybuji, že mládežníci z Brandejsa budou tvrdit, že jejich „hudba“ byla také Bohem inspirována, protože oni to tak cítili a poznávali.
            Tudy cesta nevede.

          • Quido píše:

            Pak jsem se v Tobě zmýlil a zřejmě to nepoznáš. Autorita Bohem ustanovená je např. Tvůj biskup a jsi-li například v Praze, tak mohu opáčit, že tato autorita Ti to neřekne 🙂
            Ano každý je pro hudbu subjektem, takže neexistuje strojové hodnocení podle frekvencí a intervalů. Ale každý subjekt, otevřený Bohu, cítí, když hudba je nebeská 🙂 A to ryze subjektivně. Ale tyto subjekty se shodnou. Ti kdo mají zálibu v ošklivosti, povrchnosti atd., tak těm se to samozřejmě nelíbí.

          • Radek Rejšek píše:

            To je právě to, že člověk velmi často spoléhá na direktivní rozhodnutí autorit či služebnně nadřízených, které nezřídka bývá problematické. I ve zdejších diskusích vidím, že jsou teologové, které za teology nepovažujete a naopak jsou teologové, které uznáváte. Je otázkou, koho a jak vyvolit za autoritu, kterou jsme či nejsme ochotni akceptovat a jejími doporučeními se řídit. U hudby je celkem transparentní skutečnost, že to, co historie prověřila jako „mluvnicky“ (tedy kompozičně-technicky) správné, v naprosté většině případů nebývá ošklivé. To je veliká výhoda. Hudební „pravidla“ neberme jako neporušitelná nařízení a závazné normy, ale jako doporučení osvědčeného, které při správném použití celkem spolehlivě funguje. Pozor, to platí i pro soudobou hudební teorii (Messiaenovy mody atd.). Nicméně vokální polyfonii považuji za osvědčenou (a tedy „čistou“) především proto, že se v harmonicky-melodický sloh přerodila dříve, než ji stačili zprznit. Tonálně funkční cítění začalo být pocitově dominující dříve, než tvůrci stihli nějak výrazněji začít experimentovat ve jménu vlastní originality s postupy ve vokální polyfonii „nevídanými a neslýchanými“. Další výhodou vokální polyfonie je praktická (technická) nemožnost v praxi aplikovat postupy a principy, které jsou nad možnosti lidského hlasu. Tady tedy „čistota“ není dána žádnými direktivami, ale technickou proveditelností. Chápu stanoviska Vás obou.

          • Hamish píše:

            Tak si přestanem hrát ne hloupý a zkusíme to jinak.
            Autoritou je ten, kdo věrně interpretuje katolickou nauku. To je zřejmé.
            Jestliže biskup katolickou nauku věrně neitrpretuje, tak prostě v tom, co přikazuje v rozporu s touto Naukou, autoritu nemá. Čímž neříkám, že v ji nemá ani v jiném. Nejsem husita.
            Existuje motu proprio svatého Pia X., které jasně stanovuje, kterou hudbu do kostela ano a kterou ne e. To je pro mne kritérium. Protože tento text je v souladu s Tradicí Církve, je to text pravdivý a pro mne závazný.
            Nějakými subjektivními preferencemi se neřídím, protože to bych mohl klidně vyžadovat, aby se v kostele hrála píseň Lord of the Dance, protože ta je duchovna také plná a moc se mi líbí.

          • Quido píše:

            Tak si na něho nehraj a respektuj autoritu svého arcibiskupa v liturgické hudbě. V této oblasti ji má zcela bezpečně. Kromě toho Piem X. neskončil svět.

          • Hamish píše:

            Vidím, že si na hloupé nejen hrajeme.
            Inu, co už.

  7. Radek Rejšek píše:

    Myslím, že nic lepšího než motu proprio sv. Pia X., co se liturgické hudby týče, napsáno nebylo. Stačilo by se toho držet a bylo by jasno. Zkušenosti minulých generací, které byly zobecněny v hudebně teoretických naukách jako pravidla (raději užívám terminus „doporučení“), nám zajišťují uspokojivou estetickou působivost hudby a mohly by být chápány jako „prováděcí metodický materiál“ k tomu, aby požadavky kladené v motu proprio byly splněny. Největší problém současné estetiky spatřuji v globální nepokoře a snaze za každou cenu uplatnit své vlastní ego v podobě originality za každou cenu, ať to stojí, co to stojí. Vidíme to nejen v hudbě, ale i výtvarném umění, architektuře atd. A neustále je nutné brát v úvahu, že hudba liturgická má výlučné postavení v tom, že je určena liturgii. Tím samozřejmě nelze tvrdit, že ostatní hudba je „špatná“ nebo méněcenná! Excistuje kolem nás obrovské množství krásné a objektivně dobré hudby, kterou prostě při liturguii použít nelze (veškeré jinak nádherné a dobré skladby s milostným či jiným světským podtextem, abstraktní díla takto inspirovaná atd.).

    • Quido píše:

      Ano máte pravdu a já jsem výše nechtěl zpochybňovat Motu Proprio Pia X., které se týká hudby. Ovšem opravdu Piem X. a jeho výnosem neskončil svět a dobré figurálky ve střídmém obsazení kupříkladu nejsou na škodu. Stejně tak jako zpěv v češtině alá literátská bratrstva. Nedovedu si také představit, kde by se vzalo x tisíc zpěváků, schopných nacvičit propria z Graduálu pro jednotlivé liturgické slavnosti a období v jednotlivých farnostech, neřkuli, že není ani jednota v církevním kalendáriu. Takže ani jasno co a kdy zpívat. Takže prakticky je to vize hezká a správná, ale za současné situace nerealizovatelná.
      Ano je třeba začít u sebe a pokoušet se pokud možno co nejvíce Piánských principů v liturgické hudbě zavést, ale iluzi, že se to více rozšíří si nedělejme.

      • Hamish píše:

        Missa de Angelis, nebo Orbis Factor je zvládnutelná každým, kdo má trochu hudebního sluchu.
        Kdo ho nemá, ten by se o zpěv pokoušet fakt neměl.

        • Quido píše:

          Já však píši mj. o Propriích, což by měla být integrální součást a to je něco jiného než píšeš ty. To není o stále stejných Kyrie, Gloria atd. mše č. VIII celkem 18) zvané Missa de Angelis.
          Propria se musí nastudovat předem zvlášť podle svátku, liturgické doby, je jich proto velmi MNÓGO a je více méně nemyslitelné aby je zvládl lid nebo i zpěváci bez průpravy. Plus k tomu nejednotnost v kalendáři atd.

          • Hamish píše:

            Na propria stačí dva tři lepší zpěváci/čky (někdy i jen jeden). Aktivní účast lidu netřeba.
            Viz. dominikánská v Praze.

          • Quido píše:

            No však jo. Ale takoví 2, 3 pokud to nejsou mniši co mají na to více času. A v každém kostele …. inu těžká věc.
            To jsou tisíce zpěváků a ne ledajakých. Ono je hezké vidět všechno prismatem Prahy a dominikánů či jiného řádu, pěstujícího tradiční liturgii a něco jiného je realita ve farnostech mimo tyto možnosti.

          • Hamish píše:

            Ale to já přece vím. Jen jsem uváděl příklad, že když se chce, tak to jde.
            A dominikáni zdaleka nejsou řád pěstující tradiční liturgii. Pár z nich ji slouží, ale většina z nich nikoliv.
            Dříve to bylo taky tak.
            Ale máš pravdu, že dnes je to o to obtížnější, že dnes si lidé odvykli zpívat.

          • Civil a Medojed píše:

            Zvláště v Africe jsou farnosti, kde se běžně zpívají i chorální propria. Responsoria zpívá lid a antifony se složitější melismatickou strukturou schóla. Je to i na youtube.

    • Hamish píše:

      Souhlasím. Obdobná krize, jako ve vámi zmiňovaných oborech, panuje i v literatuře, kde píše prakticky každý, kdo absolvoval první třídu.
      Což je ve výsledku konec literatury jako takové, abych trochu parafrázoval Dávilu.

      • Radek Rejšek píše:

        Nehudebnost lidí je globálním problémem a souvisí s konzumním přístupem ke kultuře. Ještě v 19. století, kdy neexistovala záznamová technika, si musel každý, kdo se chtěl po těšit hudbou, umět hrát na nějaký nástroj, aby si to či ono mohl zahrát. A tak se doma zpívalo a muzicírovalo. Neumět na nic hrát a neumět zpívat byl dost závažný společenský handicap. I v poslední krkonošské chalupě byla alespoň citera, na kterou se za dlouhých zimních večerů hrálo… Takže i hodně podprůměrný talent zmohl to, co dnes zvládají již pouze nadprůměrně talentovaní. To se samozřejmě projevuje i ve zpěvu při liturgii. Existují důkazy o tom, že neschopnost zpěvu mohla být v minulosti důvodem k odmítnutí svěcení méně talentovaného adepta kněžství. Nevím, jak je to možné, ale dnes je neschopnost hudebního projevu mezi mladou generací považována spíše za něco, co je „in“… Ach jo…

        • Hamish píše:

          Jel jsem nedávno vlakem a několik výrostků si tam pouštělo „hudbu“, která je jejich srdce šampiónem.
          Byl to asi rap, protože zpěvu se člověk nedočkal.
          Je to přesně, jak říkáte. Umět zpívat je handicap. A to takový, že pokud umíte a nejste zrovna tenor, který v davu zanikne, lidé i v kostele se na vás otáčejí, co že si to ten chlap dovoluje.
          Bída

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: