Kardinál Ouellet vybídnul k obnově víry v Písmo svaté

Kardinál Ouellet vybídnul k obnově víry v Písmo Svaté: „Relativizováním Bible je popírána její hodnota Božího Slova, což ukazuje na autentickou krizi, která existuje vně, ale také uvnitř církve.“ (…) „Krize pronikla také do nitra církve, protože určitý typ racionalistické exegeze se zmocnil Bible, aby rozpitval různé etapy a formy jejího lidského vzniku, eliminoval divy a zázraky, rozmnožil hypotézy a mezi věřící nezřídka rozséval zmatek.“ Podrobnosti ZDE.

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskusních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Off topic příspěvky a příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou.

Reklamy

23 Responses to Kardinál Ouellet vybídnul k obnově víry v Písmo svaté

  1. Hamish napsal:

    No to snad ne!?
    Kdopak to byl, kdo legalizoval historicko-kritickou metodu? Kdopak ji stále vyučuje na fakultách? Kdopak dává kanonickou misi učitelům, kteří ji vyučují?
    Kdopak se vysmívá těm, kdo věří v mojžíšské autorství?
    Pánové by si měli vytáhnout trám z vlastního oka a Svatý otec první ze všech. V své knize Ježíš Nazaretský tuto sice odmítá absolutizovat, ale rozhodně se jí nebrání.
    Fuj!

  2. Felix napsal:

    To je hezké vybídnutí. Ještě by někdo měl, aby to tak neodkazovalo i na protestanty, vybídnout k víře v Tradici a v dvoutisícileté výroky Magisteria. Ale nějak je třeba s vybídnutím začít.

  3. Hamish napsal:

    Já mám za to, že historicko-kritická metoda je heretický přístup – viz zde
    „Koncil se rozhodl, že k dekretu připojí seznam posvátných knih, aby nevznikla žádná pochybnost o tom, které knihy přijímá sám koncil. Jsou to tyto: Knihy Mojžíšovy (Gn, Ex, Lv, Nm, Dt); Jozue; Soudců; Rút; 1. a 2. Samuelova; 1. a 2. Královská; 1. a 2. Letopisů (Paralipomenon); Ezdráš; Nehemjáš; Tobiáš; Júdit; Ester; 1. a 2. Makabejská; Jób; Žalmy; Přísloví; Kazatel; Píseň písní; Kniha Moudrosti; Kniha Sirachovcova; Izaiáš; Jeremiáš; Kniha žalozpěvů; Baruch; Ezechiel; Daniel; 12 malých proroků (Oz, Jl, Am, Abd, Jon, Mich, Nah, Ab, Sof, Ag, Zach, Mal) 4 Evangelia (Mat, Mk, Luk, Jan); Skutky apoštolů; Pavlovy listy (Řím, 1,2 Kor, Gal, Ef, Flp, Kol, 1,2 Sol, 1,2 Tim, Tit, Flm); List Židům; Katolické listy (Jak, 1,2 Petr, 1,2,3 Jan, Jud); Zjevení Janovo. Kdo však právě tyto knihy se všemi jejich částmi, jak se čtou v katolické církvi a nacházejí se ve starém latinském vydání Vulgaty, neuznává za posvátné a kanonické, nebo kdo vědomě a uváženě zavrhuje tradice, o nichž byla řeč, anathema sit.“ (de fide)

    Podstatné je SE VŠEMI JEJICH ČÁSTMI.
    Pokud se jedná o mojžíšké autorství a další zpochybňování autorů, je to čistě modernistické zpochybňování tradice a koneckonců (v případě Mojžíše) i slov Našeho Pána, který o Mojžíšovi, jako autorovi hovoří.

    • Papo napsal:

      To je sice pěkné, ale je to naprosto od věci. Že se k textům má přistupovat v nějakém rozsahu ještě nic neříká o tom, jak vznikaly. A naopak! Evangelium podle Matouše je zdůrazněním tradice, že tradičně se tento spis připisuje tomu kterému člověku. Jinak řečeno – závěry historicko-kritické metody nezpochybňují učení církve. Alespoň podle mě.

      • Hamish napsal:

        A vaše první reakce byla k věci?
        Pokud jste reagoval na mne, pak jsem nepochopil, co mi vytýkáte. Pokud na článek, pak nechápu, proč je vaše reakce vložena jako reakce na můj příspěvek.
        Závěry které historicko-kritické metody? Té, kterou používají protestanté, kterou používají katolíci?
        Tato metoda přistupuje k Písmu jako ke kterémukoli jinému textu, z té doby. Což už samo o sobě je proti nauce Církve a je odsouzeno (viz Lamentabili sane, například).
        Závěry potom tohoto přístupu k Písmu zpochybňují často fundamenty křesťanství (Vzkříšení, jako reálnou historickou událost, Primát Petrův, etc.).
        Některé protestantské sekty dovedla k praktickému ateismu a když srovnám své vzpomínky na studium na tzv. KTF v Praze, mohu klidně říci, že mnohé katolíky k němu vede taky.
        Ale chápu, že podle vás tato učení Církve nezpochybňuje 🙂

        • Papo napsal:

          Vigilantiae – Lev XIII. 1902: ustanovení PBK jako orgánu střežícího pravověrnost interpretace Písma, boj s nastupujícím modernismem; PBK měla podávat závazné odpovědi na otázky týkající se Písma (Motu Proprio „Praestantia Scripturae 18. 11. 1907: závaznost výnosů PBK a dekretů posvátných kongregací pro svědomí věřících)

          Dekret Lamentabili – Pius X. 1907 proti modernismu; otázky inspirace; kritika metod a přístupů

          Ustanovení Papežského biblického institutu – 1909 na podporu studia původních jazyků bible

          Encyklika Pascendi dominici gregis – Pius X. 1911: proti modernismu

          Encyklika Spiritus paraclitus – Benedikt XV. 1920 : otázky inspirace, studia a interpretace biblického textu (odmítnutí omezení inspirace – důraz na historickou správnost)

          Encyklika Divino afflante Spiritu (DAS) – Pius XII. 1943 – obnova biblického bádání, rozvoj studia profánních věd: archeologie, lingvistiky, religionistiky, a biblických věd; připuštění interpretace v závislosti na literárních druzích)

          Odpověď PBK kardinálu Suhardovi – 1948 . autorství a povahu knih Mojžíšových; relativizace předchozích odpovědí PBK; uznání postupného vzniku Pentateuchu a specifického literárního charakteru Gen 1-11: vědci by měli zkoumat „všechny literární, vědecké, historické, kulturní a náboženské problémy, jež jsou spojeny s těmito kapitolami; bylo by pak zapotřebí přesně prozkoumat literární způsoby starých orientálních národů, jejich psychologii, způsoby vyjadřování a jejich pojem historické pravdivosti; bylo by zapotřebí jedním slovem bez předsudků shromáždit všechen materiál paleontologie a historie, epigrafie a literární vědy“.

          Instrukce PBK O historické pravdivosti evangelií – 1964: etapy vzniku evangelií; zdůraznění historicity základu

          Dei Verbum – dogmatická konstituce o Božím zjevení 2. vat. koncilu – 1965: Bůh se zjevuje člověku, vrcholem zjevení je Ježíš Kristus ; úkol apoštolů a jejich nástupci – hlásání evangelia; vztah tradice a Písma: církev hovoří o jednom prameni, ale vzájemný vztah nechala otevřený; inspirace, vzájemná vazba tradice-Písma a učitelského úřadu – společný cíl: spása lidí; zásady výkladu – navazuje na DAS (literární druhy, hledání smyslu textu), aniž je to vyjádřeno, znamená čl. 12 uznání historicko-kritické metody, vzájemný vztah SZ a NZ; historičnost evangelií; církev a Písmo – důležitost studia Písma pro teologii

          Nová organizace PBK – Pavel VI. 1971: PBK již není samostatný orgán, nýbrž je podřízena jako komise Kongregaci pro nauku víry, skládá se z 20 odborníků z celého světa

          De Sacra Scriptura et Christologia – PBK 1983

          Instrukce PBK Výklad bible v církvi – 1993 I. Metody a přístupy interpretace
          II. Problémy hermeneutiky
          III. Charakteristické dimenze katolické interpretace
          IV. Interpretace bible v životě církve

          Odpověď PBK kardinálu Suhardovi – 1948. Autorství a povahu knih Mojžíšových; relativizace předchozích odpovědí PBK; uznání postupného vzniku Pentateuchu a specifického literárního charakteru Gen 1-11: vědci by měli zkoumat „všechny literární, vědecké, historické, kulturní a náboženské problémy, jež jsou spojeny s těmito kapitolami; bylo by pak zapotřebí přesně prozkoumat literární způsoby starých orientálních národů, jejich psychologii, způsoby vyjadřování a jejich pojem historické pravdivosti; bylo by zapotřebí jedním slovem bez předsudků shromáždit všechen materiál paleontologie a historie, epigrafie a literární vědy“.
          • Instrukce PBK O historické pravdivosti evangelií – 1964: etapy vzniku evangelií; zdůraznění historicity základu
          • Dei Verbum – dogmatická konstituce o Božím zjevení 2. vat. koncilu – 1965: Bůh se zjevuje člověku, vrcholem zjevení je Ježíš Kristus ; úkol apoštolů a jejich nástupci – hlásání evangelia; vztah tradice a Písma: církev hovoří o jednom prameni, ale vzájemný vztah nechala otevřený; inspirace, vzájemná vazba tradice-Písma a učitelského úřadu – společný cíl: spása lidí; zásady výkladu – navazuje na DAS (literární druhy, hledání smyslu textu), aniž je to vyjádřeno, znamená čl. 12 uznání historicko-kritické metody, vzájemný vztah SZ a NZ; historičnost evangelií; církev a Písmo – důležitost studia Písma pro teologii
          • Nová organizace PBK – Pavel VI. 1971: PBK již není samostatný orgán, nýbrž je podřízena jako komise Kongregaci pro nauku víry, skládá se z 20 odborníků z celého světa
          • De Sacra Scriptura et Christologia – PBK 1983

          • Instrukce PBK Výklad bible v církvi – 1993 I. Metody a přístupy interpretace
          II. Problémy hermeneutiky
          III. Charakteristické dimenze katolické interpretace
          IV. Interpretace bible v životě církve

          • Hamish napsal:

            Můžete mi vysvětlit souvislost?
            Většina katolických biblistů ví, že od Divino afflante Spiritu (což bylo de facto vzetí histricko-kritické metody na milost), to jde s bibilistikou z kopce.
            Vaše citace jsou hezké, námaha obdivuhodná, ale opravdu nevím, proč jste si ji dával, když tohle dobře znám a beru samozřejmě v potaz.

          • Papo napsal:

            Ptám se, kde je ta reflexe?

            Hamish: „Kdopak se vysmívá těm, kdo věří v mojžíšské autorství?“

            Citovaný text: „autorství a povahu knih Mojžíšových; relativizace předchozích odpovědí PBK; uznání postupného vzniku Pentateuchu“

          • Hamish napsal:

            No, vždyť říkám, že Divino je „legalizace“ historicko-kritické metody. Pak už to jede jak na klouzačce.
            Zkuste si přečíst na toto téma něco od Luciena Mechineau S.J. na toto téma.
            Já prostě tvrdím, že vpustit tuto metodu do Církve znamalo konec biblististiky. Udělal to Pius XII. Což je, mimochodem, jeden z důvodů, proč nejsem zastáncem jeho beatifikace.
            Stačí?

          • Papo napsal:

            Stačí. Vaše veškerá konkrétní reflexe není žádná. Pokud biblisti neumí k HKM jen přihlížet a nestavět na ní – je mi jich líto, ale to nebude chyba HKM.

          • Hamish napsal:

            Nevím, co byste si pod mou osobní reflexí představoval.
            Vždycky dám radši přednost výkladu katolických Otců, než výkladu pánů, kteří byli poznamenáni „přihlížením“ historicko-kritické metodě.

    • jjstodola napsal:

      Historická metoda není heretická, pokud neodmítá počítat s nadpřirozeným původem Písma. Pokud přistupuje k Písmu jako ke kterékoliv literární památce a jeho inspirovanost dává do závorek, pak může jistě vést k heretickému výkladu.

      • Hamish napsal:

        A nevylučuje se to krapet?

      • Michal Kretschmer napsal:

        Souhlas, že sama o sobě není heretická.

        To, co je sepsáno jako Bohem inspirované, je sepsáno z Božího popudu, má Boha za původce, přičemž člověk je přitom Božím nástrojem. To však neznamená, že ruka pisatele je pouze nástrojem na způsob neživého předmětu mechanicky píšíc, ale Bůh skrze člověka, jako příčinu nástrojnou, působí způsobem odpovídajícím jeho přirozenosti osvěcujíc rozum a dotýkajíc se srdce proroků.

        Boží působení neruší přirozené disposice a osobní vlastnosti lidského nástroje, takže jednotlivé knihy Písma se vyznačují osobitým slovníkem a stylem. Luk 1,1-4 i 2 Mak 2,24-32 ukazují, že sepsání Písma je také lidské úsilí vzešlé z rozhodnutí pisatele. Je proto na místě, aby exegeta usiloval o poznání života biblického autora, doby, v níž žil, i o poznání, jakých ústních a písemných pramenů či způsobu mluvy použil. Pius XII. v encyklice Divino afflante Spiritu z roku 1943 (bod 37) uvádí: „Jak totiž podstatné Slovo Boží se stalo lidem ve všem podobným, kromě hříchu, tak se stala i Boží slova, lidskou mluvou vyjádřená, ve všem podobna lidské řeči kromě bludu.“
        Sv. Tomáš Aq. píše (Quodlibet VII, q. 6 a. 3), že Duch svatý je autorem Písma svatého, člověk je naproti tomu nástrojem podle onoho Žalm 44,2 „jazyk můj rychlopiscovým pérem jest“ a na jiném místě, že hlavním autorem Písma svatého je Duch svatý, zatímco člověk je jeho nástrojným autorem.

        Pokud se tedy zabýváme osobou svatopisce, jeho dobou, jeho životem a okolnostmi jeho života, vzděláním, jazykem atd., je to v pořádku, pokud je přitom stále respektováno, že Bůh je autorem Písma svatého.

  4. Michal Kretschmer napsal:

    Lev XIII. píše v envyklice v Providentissimus Deus (bod 20), Bůh „nadpřirozenou mocí je povzbudil a pohnul ke psaní, píšícím tak byl přítomen, že oni všechny věci, jež přikázal, a pouze ty, správně pochopili a věrně chtěli zapsat a s neomylnou správností vhodně vyjádřili: jinak by nebyl autorem celého Písma svatého“.

    Písmo svaté je prosto všeho omylu. To vyplývá z inspirace celého Písma.V listu Super quibusdam z roku 1351, se táže Klement VI. jeho adresáta po víře mimo jiné takto: „Zda jsi věřil a věříš, že Nový a Starý zákon ve všech knihách, které nám předala pravomoc Římské Církve, obsahuje ve všem nepochybnou pravdu.“ Jan XXII. v konstituci Cum inter nonnullos z roku 1323 píše, že ze svatého Písma se dokazují články pravé víry , z čehož vyplývá se Písmo neobsahuje nic proti víře.

    Encyklika Providentissimus Deus (bod 20) učí: „Všechny knihy, které církev přijímá jako svaté a kanonické, se všemi svými částmi jsou zcela sepsány podle slov Ducha svatého; a tak je vpravdě nemožné, aby s božskou inspirací byl nějaký omyl, ale ta sama sebou nejen vylučuje každý omyl, nýbrž i s nutností jej tak vylučuje a odmítá, jako je nezbytné, aby Bůh, nejvyšší Pravda, nebyl původcem žádného omylu.“ To je neměnná víra církve, jak byla definována na koncilu florentském a tridentském a potvrzena I. sněmem vatikánským. Na ni se odvolává Benedikt XV. v encyklice Spiritus Paraclitus (bod 17), když píše o „absolutní imunitě Písem od jakéhokoliv omylu“ . Neomylnost Písma vyplývá z toho, že Bůh je jeho hlavním autorem a že tudíž každý omyl v něm by musel být přisuzován Bohu.

    Pius XII. v encyklice Humani generis (bod 22) odsuzuje ty, kdo „předkládají a jakoby po kapkách rozšiřují názory vedoucí ke ztrátě božské autority Písma svatého“ a „oživují tak již mnohokrát odsouzené názory, podle kterých je prý Písmo svaté uchráněno jen těch omylů, které by se týkaly nauky o Bohu nebo věcí mravních či náboženských. Ba dokonce hovoří nesprávně i o lidském smyslu Písma svatého, pod nímž se skrývá smysl božský, který prý jako jediný teprve považují za neomylný.“

    Neomylnost Písma učí i konstituce II. vatikánského koncilu Dei verbum (bod 11): „Protože tedy všechno, co tvrdí inspirovaní autoři neboli svatopisci, se musí považovat za tvrzení Ducha svatého, je třeba uznat, že knihy Písma svatého učí spolehlivě, věrně a bez omylu pravdu, kterou chtěl mít Bůh zaznamenanou v Písmě svatém pro naši spásu.“

  5. Papo napsal:

    Takže si to shrneme. Méme zde dva výroky o naprosté neomylnosti Písma: „Písmo svaté je prosto všeho omylu.“ „a tak je vpravdě nemožné, aby s božskou inspirací byl nějaký omyl, ale ta sama sebou nejen vylučuje každý omyl,“

    Pak je tady jeden odsudek: „„oživují tak již mnohokrát odsouzené názory, podle kterých je prý Písmo svaté uchráněno jen těch omylů, které by se týkaly nauky o Bohu nebo věcí mravních či náboženských“

    A ve finále něco, co má blízko k odsudku a velice daleko k naprosté neomylnosti Písma: Protože tedy všechno, co tvrdí inspirovaní autoři neboli svatopisci, se musí považovat za tvrzení Ducha svatého, je třeba uznat, že knihy Písma svatého učí spolehlivě, věrně a bez omylu pravdu, kterou chtěl mít Bůh zaznamenanou v Písmě svatém pro naši spásu.“

    Krom toho je tady pak archeologie a jiné obory. Vzhledem k tomu, že Bůh je všemocný, tak nepochybně Izraelity přesunul v čase, aby mocně zbořili hradby Jericha. Nebo možná ne a v tom případě tam byl nějaký zbytek a ten slavně dobyli. Buď jak buď, fundamentalismus tady ztrácí pozice, které se snaží dobýt oblíbenou větou „to jsou nástrahy, které mají otestovat Tvou víru“. Smutný příběh o tom, že formulace z 2VK je nejpřijatelnější..

    • jjstodola napsal:

      Archeologie a jiné obory jsou vědy velmi málo přesné, jejich výroky více či méně pravděpodobné. Co se píše v Písmu mohou potvrdit, ale těžko to mohou vyvrátit.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: