Německo: Kardinál Brandmüller hájí celibát kněží

Kardinál Walter Brandmüller se otevřeným dopisem reagoval na zveřejněnou petici osmi katolických křesťanskodemokratických politiků, kteří napsali německým biskupům, aby změnili praxi celibátu kněží, neboť jejich nedostatek se zvětšuje. Následuje plné znění dopisu kardinála:

„Protože jste se svou anticelibátní iniciativou obrátili na veřejnost, je třeba také veřejné odpovědi. Ta spočívá nejprve v otázce: Co vás jako politiky legitimuje k tomu, abyste zaujímali stanovisko k vnitrocírkevnímu tématu, které se vás netýká ani z titulu úřadu ani osobně?

Vaše odvolávání se na nedostatek kněží se přitom jeví v podivném světle, jestliže se pomyslí na stále se zmenšující počet návštěvníků bohoslužeb a věřících, kteří chtějí přijímat svátosti.

Když však přece trváte na své iniciativě, živíte podezření, že nejde přitom jen o celibát, nýbrž o první kroky k „jiné církvi“. V této souvislosti pohrávat si s národní německou zvláštní cestou vede do blízkosti schismatu a národní církve.

Jste si také toho vědomi, že tím jen pokračujete v kampani, která v Německu běží již od začátku 19. století – a až dodnes ztroskotala?

Zpochybňujete způsob života, který byl převzat a věrně žit převažujícím počtem kněží s rozmyslem a z vlastního popudu. Pro ně znamená vaše kampaň osobní urážku.

Patrně vám nepřišlo na mysl, že tím také urážíte samého Ježíše Krista, Syna Božího. Bez manželky žijící kněží nečiní jako učedníci Ježíšovi nic jiného, než že přijali za vlastní způsob života svého mistra.

Patrně vám také není známo, že celibát kněží spočívá na apoštolské tradici. Je spolehlivým výsledkem zkoumání, že na počátku zajisté byli ženatí mužové svěceni na biskupy a kněze, ale ode dne vysvěcení pokračovali sice v rodinném životě, ale ne v manželském společenství.

To také znamená, že „světová církev“, to je také ekumenický koncil, nesmí a nemůže ignorovat apoštolskou tradici.

Proto je třeba vyslovit naléhavou prosbu ukončit toto diskusi, která nás již až k znechucení obtěžuje a uráží a navíc rozmnožuje zmatek mezi věřícími.“

Tato jasná slova kardinála Brandmüllera se nesetkala s příznivým ohlasem u Karla Lehmanna, jiného německého kardinála. Na stránce http://www.bistummainz.de/bistum/aktuell/nachrichten.html?f_action=show&f_newsitem_id=23304 diecéze Mainz se zabývá otevřeným dopisem kardinála Brandmüllera a osobně ho napadá. Oněch osm křesťanskodemokratických politiků označuje za „zasloužilé“, téma celibátu je „nevyřízené a diskutuje se o něm v církvi již 40 let“. Píše o kardinálovi Brandmüllerovi: „Při všem porozumění pro silné námitky proti dopisu osmi politiků styděl jsem se jako biskup, jenž dlouho působí v Německu, kvůli tónu, který mluví z tohoto otevřeného dopisu.“ Především je nanejvýš zklamán, jak jsou v něm tupeni zasloužilí politici, kteří se po desetiletí zasazují o církev. To není v naší zemi stylem, se kterým vzájemně komunikujeme při rozdílnostech mínění.

 

Zdroj: http://www.kath.net/detail.php?id=29865

Přeložil Michal Kretschmer

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskusních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Off topic příspěvky a příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou.

Advertisements

22 Responses to Německo: Kardinál Brandmüller hájí celibát kněží

  1. Teni napsal:

    Nebyl by k dispozici text zmiňované petice (nejlépe v překladu do češtiny)? Takhle se to obtížně posuzuje…

    • Michal Kretschmer napsal:

      Text onoho memoranda v němčině je na http://www.sueddeutsche.de/politik/memorandum-der-theologen-kirche-ein-notwendiger-aufbruch-1.1055197 . Je to poměrně dlouhé, takže se mi to nechce celé překládat. Hlavní (podle mne) věci z memoranda:

      – Požadují synodální struktury na všech úrovních církve a podíl věřících na určení toho, kdo bude farář a biskup

      – Církev potřebuje také ženaté kněze a ženy v církevním úřadě

      – Respekt před individuálním svědomím znamená, mít důvěru ve schopnost rozhodování a v zodpovědnost lidí. Podporovat tuto schopnost je také úkolem církve; to se nesmí převrátit v poručníkování. Týká se to zejména oblasti osobních životních rozhodnutí a individuálních životních forem.

      – Církevní uznání manželství a života bez něj stojí mimo pochybnost. Ale to nevyžaduje vylučovat lidi, kteří odpovědně žijí lásku, věrnost a vzájemnou péči v stejnopohlavním partnerství nebo jako znovusezdaní rozvedení.

      – Morální rigorismus církvi nesluší. Církev nemůže kázat smíření s Bohem, aniž by sama ve svém vlastním jednání vytvořila předpoklad ke smíření s těmi, na kterých se provinila: násilím, upíráním práva, převrácením biblického poselství o svobodě v rigorosní morálku bez milosrdenství.

      – Bohoslužba nesmí ustrnout v tradicionalismu. Kulturní rozmanitost obohacuje bohuslužebný život a nesnáší se s tendencemi k centralistickému sjednocování. Jen když slavnost víry přijímá konkrétní k životní situace, dosáhne poselství církve k lidem.

      • jjstodola napsal:

        Jo, jo. Takovéto požadavky předložila papeži Benediktu Zemská jednota katolického duchovenstva. Benedikt XV. je nepřijal, a tak byla založena Československá církev. Nihil novum sub sole.

        • Michal Kretschmer napsal:

          Situace je poněkud horší. Tehdy papež Benedikt XV. a asi i českoslovenští biskupové měli jasno.

          Dnes Německá biskupské konference se projevuje takto: http://www.dbk.de/presse/details/?presseid=1769&cHash=5e1ec6ce51c864970d86f3c52cfeb5b4. Její sekretář P. Dr. Hans Langendörfer SJ, prohlašuje, že oni profesoři chtějí přispět k diskusi o budoucnosti církve v Německu. K tomuto rozhovoru pozvali němečtí biskupové. Je to dobrý signál, že se také signatáři na tom chtějí podílet.

          V řadě otázek memorandum je v napětí k teologickým přesvědčením a církevním ustanovením velké závaznosti.
          Příslušná témata vyžadují naléhavě další objasnění.

          V dialogu nesmí chybět akademická prozíravost a intelektuální ostrovtip, které jsou zvláštní nadějí akademické teologie. Nastávající plenární zasedání německé biskupské konference chce ze své strany vypracovat návrhy, které, jak doufáme, budou podnětné a povedou k dalšímu.

  2. Honza Kohoutek napsal:

    „na počátku zajisté byli ženatí mužové svěceni na biskupy a kněze, ale ode dne vysvěcení pokračovali sice v rodinném životě, ale ne v manželském společenství.“
    Co to přesně znamená, že nepokračovali v manželském společenství?

    Neuráží tento otevřený dopis zase např. katolické kněze východních církví?

  3. Felix napsal:

    Já taky otevřeně hájím celibát kněží a vyzývám k dialogu.

  4. Radek Rejšek napsal:

    Mám za to, že k obhajobě celibátu je kompetentní pouze ten, kdo se k němu zcela dobrovolně zavázal a kdo ví, co to obnáší. Obhajovat ho nemůže ten, kdo jej dodržuje pouze proto, že se to vyžaduje a že zatím není v římskokatolické církvi jiné řešení. Stejně tak není kompetentní k jeho obhajobě člověk ženatý, který žije plnohodnotným manželským sexuálním životem. Požadavek celibátu je velmi zásadním zásahem do nejniternějších a nejintimnějších oblastí lidského bytí a zda je kterýkoliv jedinec schopen a ochoten toto přijmout, by mělo být vyloženě a jedině jeho osobní záležitostí. Cítí-li kdokoliv povolání k mništví, nechť je mnichem. Cítí-li povolání k manželství, nechť je manželem. Pokud tedy celibát obhajuje kardinál, budiž – ví, co činí a je to z tohoto pohledu správné. Ale od ženatých to považuji za irelevantní.

    • Civil a Medojed napsal:

      Tohle je jedna z největších blbostí, co jsem tu v poslední době četl. Podle stejné logiky by k obhajobě manželství byl kompetentní jen ten, kdo žije plnohodnotným manželským životem. A k obhajobě nenarozených asi jen ten, kdo se sám nenarodil. 😀

      • Radek Rejšek napsal:

        Nojo, tak jsem blbej… Pokud žijete v celibátu dobrovolně, je to vaše záležitost. Pokud žijete v manželství, nemůžete vůbec tušit, co celibát obnáší. Asi jako teprve smrtelně nemocný může pochopit, co tento stav znamená až ve chvíli, kdy smrtelná nemoc zasáhne jeho samotného. Teoretizovat o těchto věcech je strašně jednoduché, když se mě netýkají! A když mám doma manželku, tak se o celibátu krásně teoretizuje a kecá, že ano! Fascinuje mě, jak ti, kdo žijí v nějakém stavu (ať už celibátu nebo manželství) často vychvalují a obhajují ten stav opačný (v němž sami nejsou). Vypadá to, že nejsou se svým stavem spokojeni (!?!?). Prostě jsou věci, které by si každý jedinec měl zvolit a rozhodnout sám. Ostatně – vždyť ono to tak funguje, tak o co jde?! Takže si chvalte a obhajujte celibát a pokud jste ženatý, pozdravujte manželku… Já už další blbosti psát nebudu, protože zkušenosti mnoha generací ukazují, že praktický život bývá dost často jiný než teorie…

        • Pius napsal:

          Každý, kdo žije v manželství, žil takových 20,30 let v celibátu (pokud žil jako katolík). Takže není pravda, že nemůže tušit, co celibát obnáší.

          • Hamish napsal:

            Ačkoli úplně nesouhlasím s panem Rejškem, nesouhlasím ani s vámi.
            Celibát není „jen“ bezženství (respektive bezmužství).
            Je to nastavení celého člověka k Bohu tak, že ani jako eventualita mu nepřijde na mysl ženitba, vdavky.
            Život v čistotě před tím, než člověk uzavře manželství, není celibát.
            A k panu Rejškovi snad jen zopakuji, co výše napsal C+M. Je opravdu nesmyslné tvrdit, že kdo nežije v celibátu (manželství) nemůže opačný stav hájit. Jistě, nemůže postihnout nejdrůznější SUBJEKTIVNÍ nuance toho kterého stavu, ale ty OBJEKTIVNÍ je sto postihnout bez nějakých větších problémů.

          • Pius napsal:

            Máte pravdu, jako vždy 🙂

      • Radek Rejšek napsal:

        Civil a Medojed: Hoj, zase – jeden o koze, druhý o voze a začínáme zaměňovat pojmy decimetr a decimálka… Chtěl jsem říci jen to, že celibát musí být dobrovolný a člověk, který jej dodržuje, musí tak činit dobrovolně a nesmí to pociťovat jako újmu! Celibát musí být povznášející a nesmí působit utrpení, jinak nemá cenu. Chápete!?!? A nepleťte sem nenarozené, to snad opravdu je jiné téma…

        • Civil a Medojed napsal:

          Když napíšete, že „celibát musí být dobrovolný a člověk, který jej dodržuje, musí tak činit dobrovolně a nesmí to pociťovat jako újmu“, tak tím myslíte, že tak musí být nezávisle na stavu onoho člověka? Tedy i v případě kněze, homosexuála, rozloučeného manžela? Že pokud to pociťuje jako újmu, tak není svým stavem vázán? Tvrdíte, že co nepovznáší a působí utrpení pro Vás nemá cenu? Bylo Kristovo utrpení povznášející? (pomiňme obrazné „povznesení na dřevo Kříže“)

        • :) napsal:

          On hlavně celibát dobrovolný je a dobrovolný také vždycky byl. Ti, co volají po jeho dobrovolnosti jsou paka. Nikdo nikoho nenutil stát se římskokatolickým knězem. To je jako kdyby se někdo rozhodl, že bude profesionální fotbalista a pak volal po tom, že fotbal by se neměl hrát tak, jak se hraje, ale s větším a těžším míčem, rukama a mělo by se házet do koše. Taky by mu každej řekl: „Venco, ty jsi se asi zbláznil, jestli chceš dělat tohle, tak si mohl jít hrát basketbal. Pokud se ti u nás nelíbí, tak běž pryč, nikdo tě tu nedrží, ale fotbal je fotbal…“

  5. Radek Rejšek napsal:

    Civil a Medojed: O utrpení se přenáramně a krásně píše, pokud jej člověk neprodělává a pokud je šťastný a nic mu nechybí. K tomu, aby normální smrtelný člověk přijal utrpení jako pozitivní hodnotu a dokázal ji pozitivně přetvořit a využít, musí být už dost silnou a vyzrálou osobností, což není každý. Pokud šťastný a nestrádající člověk odsuzuje trpícího, jehož utrpení jej natolik zmáhá, že třeba činí něco, co je v rozporu s katechismem, aby své utrpení zmenšil, pak je to totéž, pro co platí přísloví „sytý hladovému nevěří“. (Tohle bych vztáhl třeba i na homosexuály nebo rozloučené manžele a všechny, kdo žijí v celibátu NEDOBROVOLNĚ). Šťastný člověk nemá nejmenší právo posuzovat nebo odsuzovat nešťastného, když vybočuje ze správné cesty, ale je povinen mu jakkoliv pomoci. Takže znovu – mnohem lépe než já to totiž vystihl Hamish: Ideální varianta pro šťastný, povznášející a hodnotný celibát je nepřipustit jinou variantu a s tímto stavem se absolutně zotožnit. To ovšem předpokládá DOBROVOLNOST a vůli k tomuto cíli dospět. Kdo to dokáže, před tím smekám! Ano, jsou takoví jedinci, ale obávám se, že mezi současným klérem jich bude spíš menšina.
    A ještě k období dospívání, kdy člověk poznává sám sebe a žije zatím bez partnera: Tento stav bych nenazýval celibátem. Člověk hledá svoji cestu a samozřejmě, že často klesá a chybuje (někdy třeba i ne vlastní vinou). Teprve pokud si člověk uvědomí, že je volán k zasvěcenému životu a řekne „ANO“, začíná ten pravý a správný celibát. Zrovna v dnešním Evangeliu bylo řečeno, že „zcizoloží již ten, kdo se žádostivě podívá na ženu“. Ze zkušenosti svého vlastního dospívání vím, že takových pohledů jsem v pubertě vrhal po děvčatech stovky denně, přičemž jsem se jich samozřejmě ani nedotkl… Tohle chcete nazývat celibátem? Já tedy ne! Ale co má pubertální zoufalec, kterého hormony přemáhají tak, že sám neví, čí je, dělat? A někdy nepomůžou ani vlídná rodičovská slova, ani rady zpovědníka a ani studená sprcha… Prostě to je život… Trochu mě děsí, když vidím, že někteří katolíci ve svém srdci povýšili šesté přikázání na první a to skutečně První přikázání snížili až na to šesté… Ale to je o něčem jiném. A znovu se odvolávám na Hamishe, ten to vystihl zcela přesně.

    • :) napsal:

      Navrhoval bych Vám vrátit se k tématu. Pokud mezi současným klérem většina je takových, kteří se svým celibátem nejsou vyrovnaní, tak se neměli dávat na kněze. Na rozmyšlenou měli času dost. 6 let, než vás vysvětí je dost na to, abyste si rozmyslel, jestli chcete být skutečně kněz se vším, co to obnáší. Volání vysvěcených kněží po tzv. zdrobrovolnění celibátu, kteří si oni sami svobodně vybrali a dokonce ho slíbili je směšné! A je to úplně stejné, jaké když by manžel po 10 letech manželství volal po svobodě vybrat si jinou ženu a jít za ní. Taky této slíbil věrnost, tak to má povinnost dodržet. Měl si to líp rozmyslet. Kněz také slíbil věrnost v této věci a také má povinnost to dodržet. Ona ctnost čistoty se projevuje ve všech stavech a jako každá ctnost žádá sebezápor a cvičení se v ní. Volání po zrušení vlastních slibů jsou nechutná.

      • Radek Rejšek napsal:

        Myslím, že jsem nenapsal nic, co by bylo v rozporu s Vašimi slovy. Samozřejmě – kdyby všechno bylo tak, jak má být, tak by to takhle ideálně fungovalo i s celibátem. Jenže ono, jak nevyvratitelná fakta dokazují, to takhle ideálně nefunguje, takže asi je někde něco špatně a asi někde něco není tak, jak by mělo být. Ale co? Obávám se, že odpověď na tuto otázku nebude tak jednoduchá a je logické, že ji hledá každý, komu toto NENÍ lhostejné. A to je dobře – kdyby to bylo lhostejné, mohlo by se to rovnou všechno zabalit, nemyslíte? Jako máme až příliš mnoho případů selhání proti celibátu (globálně, nejen u nás), stejně tak máme až příliš mnoho případů selhání proti manželství (rozvody). Nevím, jestli je dnes mnoho takových, kteří do manželství vstupují z donucení, a přesto manželství krachují. Takže je skutečně něco někde špatně… Ano – máte pravdu v tom, že i závazek celibátu na sebe dnes nejspíš ve velké většině berou adepti zasvěceného života rovněž dobrovolně a i zde jsou fiaska. Takže problém asi nebude v celibátu jako takovém, že? Ale vždyť já jsem nic takového nenapsal! Já jsem jen na počátku decentně upozornil, že ženatý může těžko hovořit za celibátníky, toť vše…

    • Civil a Medojed napsal:

      Ne, opravdu, tohle je omyl za omylem. Prostě etické hodnocení činu nezávisí na aktuální emocionální (ani jiné) dispozici hodnotitele. Jasně že je člověk slabý a padá, ale nelze říct, že to nelze hodnotit pokud hodnotitel nepadá taky. To by byl Satan magistrem etiky.
      Stav mladého člověka rozlišujícího povolání je také stavem svého druhu duchovním a celibát je prostě jeho organickou součástí, stejně jako umrtvování, cvičení v sebekázni, studium, modlitba, atd.

      • Radek Rejšek napsal:

        Dobrá, hádat se nebudu. Problém ale je, zda-li si „duchovnost“ svého stavu dotyčný uvědomuje nebo alespoň chce uvědomovat. Máme-li před sebou ateistického výrostka z rozpadlé rodiny, jehož modlami jsou fet, porno a akční thrillery, pak jsou asi všechny řeči o „duchovnu“ mimo. Jistě namítnete, že o těchto lidech se tady přeci nemluví. Jenže ať chceme nebo nechceme, tak i tito lidé žijí mezi námi a dost zásadním způsobem ovlivňují názory především našich dětí, ale i druhých (ať chceme nebo nechceme). A možná bychom měli připustit, že i soužití s lidmi tohoto druhu – ať chceme nebo nechceme – ovlivňuje profilaci mládeže, z níž by měla vycházet duchovní povolání. A myslím, že to mimo téma není! Potažmo se totiž dostáváme k věčenému a nekonečnému boji proti zlu a Satanovi.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: