Obálka
Minulý týden vyšlo třetí číslo časopisu Te Deum. Je už dobrým zvykem, že časopis se snaží v každém čísle podrobněji rozebrat dvě témata, kterým je pak věnována významná část článků. V tomto případě jde o svátost manželství a o otázku přistěhovalectví. Témata velice naléhavá zejména v dnešní době – a lze předpokládat, že jejich význam ještě poroste. I proto doporučuji toto vydání k pozorné četbě…
Manželství
Svátosti manželství je věnován skutečně obrovský prostor a enormní počet článků. Téma zajímavým způsobem otevírá článek Martina R. Čejky Manželská šifra mistra van Eycka, v němž autor rozebírá přebohatou symboliku slavného portrétu manželů Arnolfiniových.
O manželství pak pojednávájí i tyto další příspěvky: Pomoc svátostné milosti v manželství (úryvek z knihy Małżeństwo z ustanowienia Bożego od P. Ludwika Zięteka), Několik slov manželům rodičům (přepis přednášky P. Jamese Dorana), Nebezpečí smíšených manželství (P. Karl Stehlin FSSPX), Rozvod (článek zesnulého profesora Romana Ameria), výňatek z kázání sv. Jana Zlatoústého, Svatý Jan Zlatoústý manželům (úryvek z knihy Ernesta Hella Podobizny svatých) a na závěr i recenze Mezi nás prostřena noc… od Libora Rösnera, která se zabývá knižním vydáním dopisů, které Jan Zahradníček posílal z vězení manželce.
Přistěhovalectví
Téma přistěhovalectví reprezentuje především rozhovor s P. Grégoirem Celierem, doplněný o dvě recenze na díla s tématem souvisejícím: Tábor svatých přemožen diletanty (M. R. Čejka o slavné knize Jeana Raspaila a jejím bohužel zmršeném překladu do češtiny) a Sv. Augustin a věrnost pravdě (recenze na vpravdě zprzněný film Svatý Augustin od -jvu-).
Ostatní
Mimo výše zmíněné lze samozřejmě nalézt zprávy a spoustu článků dalších, z nichž bych vypíchl vzpomínku Radomíra Malého na arcibiskupa Otčenáška, článek Josefa Tichého Consecratio subito! o fatimské konferenci v Římě, článek Evžena Kindlera Svatoanenské poutní místo v Bretani, pojednání O nejstarší české hudební památce od téhož autora, závěr série na téma Křesťanská výchova k cudnosti a pravé lásce, který se zabývá dnes tak žhavým tématem sexuální výchovy, a kázání Mons. Bohumila Staška Panna Maria Královnou české země v nejslavnějších dobách českého národa.
Přiznám se ale, že mám problém s článkem Pavla Zahradníka (Smrt Juliána Apostaty čili Může se křesťan radovat ze smrti nepřítele křesťanstva?), neboť se nemohu zbavit dojmu, že smrt pohanského lumpa, který měl všechny předpoklady metelit si to rovnou do nejhlubších sklepení Pekla, není nijak potěšující pro křesťana ani pro Boha. Oba totiž určitě upřednostňují obrácení a nápravu zlosyna, ať už se jmenuje bin Ladín, Julián Apostata, Barack Obama, Hans Küng, Leoš Heger či Josef Plojhar. I když samozřejmě se lze radovat nad pozitivními dopady podobných událostí a ztrátami strany zla, samotná smrt nenapraveného je smutné zakončení.
Ignác Pospíšil
K diskusím níže:
Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce.
Příspěvky příliš vzdálené tématu a příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány, nicméně berte na vědomí, že diskuse má takový objem, že správci ji často nestíhají pročíst celou. To, že nějaký příspěvek přežívá delší dobu, neznamená, že je redakcí schvalován.
Aktuality 
P. Pospíšilovi:
Přirozeně, vždycky, když nás potká něco dobrého, si místo toho, abychom vděčně poděkovali Bohu, můžeme nespokojeně přát, aby toho dobra bylo ještě více. Když Vaše matka onemocní na zápal plic a uzdraví se, radujete se; ale mohlo to přece dopadnout ještě lépe – mohla se uzdravit nejen ze zápalu plic, ale rovnou ze všech svých zdravotních potíží a nádavkem mohla vyhrát 10 000 000 v Sazce. I s tím Usámou to samozřejmě mohlo dopadnout ještě lépe – mohl se obrátit na křesťanství, vstoupit do semináře v Écône, dát se vysvětit na kněze a zbytek svého života strávit jako misionář mezi pohany. Ale takováto věčná nespokojenost, věčné vyčítání Pánu Bohu, proč to nezařídil ještě o něco lépe, mi přijde absurdní – normální křesťan se prostě raduje, když se mu uzdraví matka, a raduje se, když zahyne nepřítel a utlačovatel křesťanství (ale třeba i kriminální zločinec, který terorizuje své okolí). Vaše námitka mi přijde jako námitka člověka vyznávajícího nikoli křesťanství, nýbrž sentimentální druhovatikánštinu; jsem si naprosto jist, že křesťané například doby Juliána Apostaty by podobný způsob myšlení ani nepochopili, tak by jim byl naprosto a zgruntu cizí. Nezlobte se, ale opravdu Vás nezaráží, že se ocitáte po boku Federica Lombardiho proti sv. Řehoři Naziánskému?
Kdybyste měl pravdu, pak by umírající mučedníci svým vrahům neodpouštěli, ale proklínali by je. Nemyslím, že by Řehoř Naziánský měl nějaké zásadní připomínky k tomu, co jsem napsal. Soudím, že i on oslavoval spíše konec vlády škůdce, než fakt, že zemřel a s největší pravděpodobností skončil v zatracení. A nemohu si pomoci, ale nějaké vyčítání Pánu nikde nevidím. Pouze hodnotíme určitý typ události a její radostnost. S Pánem to nemá nic společného. Jinak ve své argumentaci se dopouštíte logického klamu – to přirovnání zásadně nesedí.
Ještě Ciniciovi:
Ta Vaše zmínka o proklínajících mučednících je přece zcela nesmyslná – o žádném proklínání tu nebyla vůbec řeč, sv. Řehoř nikoho neproklínal, ani já jsem nikoho neproklínal, sv. Řehoř se prostě jen radoval, že 1) Julián Apostata už je mrtev a že v důsledku toho 2) perzekuce Církve skončila. To ukončení perzekuce přímo vyplývalo z Apostatovy smrti, předstírat sám před sebou nebo před věřícími, že se raduji jen z ukončení perzekuce a že to s Juliánovou smrtí nemá vůbec nic společného, by bylo právě typické druhovatikánské pokrytectví. Sv. Řehoř tak neuvažoval, byl to přímý člověk a ve svých dvou řečech se naprosto jednoznačně raduje právě z Juliánovy smrti („pád tyrana“; andělé, kteří zničili „netvora“; Julián „zemřel smrtí, která byla hodna jeho šílenství“ atd. atd.), za kterou Bohu děkuje, rozhodně se jí nijak po novokřesťansku stydlivě nevyhýbá. Opravdu si myslím, že celá tahle diskuse by byla křesťanům před 20. stoletím úplně nepochopitelná; ten mor Druhého Vaticana se opravdu zažral hluboko pod kůži. Jinak moje přirovnání bylo míněno jen zcela jednoduše tak, že s každým přijatým dobrem (uzdravení matky; smrt perzekutora Církve) bychom mohli být nespokojeni a chtít ještě více.
Měl bych dvě poznámky, jednu teoretickou jednu faktickou.
Ta teoretická: Dovolím si připomenout nauku sv. Tomáše Aq., že jednou z radostí blažených v nebi jsou tresty zatracenců. Per analogiam je možno se radovat i z časných trestů zlých lidí a to ne pouze v případě, že jsou ukládán soudem jako třeba poprava, kriminál či výprask. Chceme-li být plně v jednotě s Boží vůlí, nesmíme chtít být lepší než on a máme tedy chtít obrácení hříšníků, odměnu spravedlivých a potrestání zlých spolu s Bohem a svatými. Navíc svatí se jistě modlili celý žaltář, včetně dnešního žalmu 108.
Ta praktická: Nechápu, že inteligentní člověk může věřit, že byl opravdu Usáma zabit a hozen do moře. Ta trapná motnáž, ty motivy svědčí o tom, že se jednalo o další komedii a válečnou propagandu válečných zločinců.
Ano, to mě na článku také dost zarazilo, že pan Zahradník tak snadno přebírá „zaručené“ zprávy jak z amerického akčního filmu o dopadení vůdce zla a padoucha číslo 1 Usámy…
Katolický křesťan se neraduje ze smrti hříšníka. Odkazuji (nepřímo) na Bibli. Řehoř Naziánský patrně řekl jistou tezi. Oponoval zřejmě Lombardi ve svých „sentencích“, přesněji Super quattuor libros Sententiarum Petri Lombardi. Nenašel jsem tam toto. Ale budu asi v dobré společnosti.:)
…
Ostatně Bůh si nepřeje smrti hříšníka…, ale aby se hříšník polepšil a byl živ. Radovat se ze smrti hříšníka, ať už časné, nebo věčné je nechutnost. sv. Tomáš Aq. snad myslel radost nad Boží Spravedlností, která nenechá zločince bez odplaty. Ale i tak je za smrtí hříšníka spíše smutek než radost. Nedovedu si představit, že by Nejsvětější Srdce Ježíšovo mělo radost z popravy hříšníka , nemluvě o pádu duše do pekla…
Pax
Jan
Doplnění : „Super quattuor“..je „Husovina“, ale to je od tématu. :(Nicméně autor sentencí – Petrus Lombardus- je v mnohém zajímavý.
Pax
Jan
Janovi:
Nejde o radost „ze smrti hříšníka“, jak to chytře zevšeobecňujete (to by se člověk musel radovat ze smrti každého člověka, protože každý je hříšník), ale o radost ze smrti takříkajíc speciálního druhu hříšníka, tedy nikoli hříšníka, který si hřeší doma na dvorku, ale hříšníka, který působí velké zlo společnosti (obci, Církvi apod.) a kterého je třeba například lapit, odsoudit k smrti a popravit, případně porazit a zabít ve spravedlivé válce. Křesťan (jako každý normální člověk) se potom prostě raduje, že dotyčný není mezi námi a že můžeme žít klidně, že zločinec nám už nemůže škodit, čehož jinak než jeho usmrcením dosáhnout nelze. Sv. Řehoř neformuloval nějakou učeneckou „tezi“, jak píšete, nýbrž (spolu se sv. Bazilem, takže „jsou v tom“ hned dva učitelé Církve) svoji radost nad Juliánovou smrtí jasně, jednoznačně a mnohonásobně (dnešní člověk by možná řekl i rozvlekle) vyjádřil ve dvou řečech, určených široké křesťanské veřejnosti. Když křesťané v roce 1683 před Vídní usmrtili hodně Turků, radovali se – proto, že zvítězili, ale bez usmrcení těch Turků přece nebylo možno toho vítězství dosáhnout, takže se každý bojovník chlubil, kolik Turků pobil. To vítězství a pobití tureckých bojovníků nelze od sebe pokrytecky oddělovat a předstírat, že z vítězství se radujeme, ale že to pobití Turků nám připadá trapné (důslednější jsou potom ti druhovatikánští „katolíci“, kteří se už neradují ani z toho vítězství).
Jinak z věčného trestu hříšníka se ovšem křesťan zde na zemi neraduje (stanovisko svatých v nebi je jinou kapitolou, o které jsem se vůbec nezmiňoval). Odkaz na Písmo svaté, formulovaný slovy: „Odkazuji (nepřímo) na Bibli“, je vskutku velmi originálním způsobem citace; to Contras byl mnohem konkrétnější, když vhodně upozornil na 108. žalm…
Já se přehlédl a myslel, že Zahradník vyčítá Cynikovi, že stojí v hypotetickém sporu (?), pokud takový existuje, na straně Petra Lombardského ( + A. D.1160), autoru Čtyř knih sentencí, oproti sv. Řehoři Naziánskému (+ A. D. 389).
Federico Lombardi, byť v italské transkripci – nerovná se Petr Lombardský:). Moje chyba.
Ale i tak, moje odpověď platí.
Pax et bonum
Jan