Svatební obřady v tradičním římském ritu

Po článku popisujícím křestní obřady podle tradičního katolického způsobu se stránky Krása liturgie zaměřily na obřady při udílení svátosti manželství. Vizte ZDE.

Advertisements

9 reakcí na Svatební obřady v tradičním římském ritu

  1. Proč jen latina napsal:

    Takový exkurz. Proč vlastně nelze „tridentský“ (gregoriánský) ritus v národním jazyce? Já nic proti latině, ale není vyloučeno, že toto může některé věřící odrazovat. Reakce: Hm – tak to zase bude v latině, ještě že máme současný ritus….Koncil Tridentský prý nevylučuje národní jazyk. Samozřejmě, že všechny tiché modlitby, kánon v latině. Ale proč za každou cenu celý obřad v latině? Ono to prý není dovoleno. Ale pater Tomislav Kolakovič prý na Slovensku už ve 40. letech sloužil slovensky, papež Pius XII prý snad toto dovoloval už v 50. letech. Dokonce i msgre Lefebvre se nechal slyšet, že je ochoten sloužit v národním jazyce.:) Samozřejmě patrně ritus s klasickou strukturou (např. ed. typica 1962).
    To jen k v článku uváděné informaci, že svatba mohla být „česky“ už v roce 1920…

    Jinak, samozřejmě jsem proto, aby v rámci tradičního ritu a způsobu byly konány všechny svátosti podle starobylého ritu.

    Pax et bonum

    Jan

  2. :) napsal:

    Nadhodil jste příliš mnoho témat najednou. Alespoň k něčemu:

    1) Otázka nestojí proč celý ritus v latině, ale proč ne. A, alespoň podle mě, se ukazuje, že důvody pro jazyk latinský, které jsou rozličné, praktických nevyjímaje, daleko převáží důvody pro jazyk lidový, které jsou navíc spojeny s mnohými obtížemi, jež jeho zavedením okamžitě vznikají. viz: http://www.krasaliturgie.cz/mse-svata/uvahy/presvedcive-duvody-pro-latinu-v-liturgii-a-cirkvi.html
    Ve starších knihách (např. u Olivy) lze najít, že Církev může z nějakých důvodů povolit národní jazyky pro přípravnou část Mše svaté, která slouží i (a to „i“ je třeba zdůarznit) k poučení věřících, pro hlavní část – obětní, však nikoliv.

    2) To, že někdo ve 40. nebo 50. letech sloužil slovensky je politováníhodná skutečnost, neboť to zcela zřejmě odporovalo tomu, co tehdy bylo povoleno. Pius XII. nic takového, pokud je mi známo, nedovoloval, dovolil však mnoho jiného destruktivního a reformě liturgie, která vyvrcholila v Novus ordo, dal výrazné podněty, zejména vytvořením nového Svatého týdne, změnami v breviáři a povoláním Bugniniho. Vznikly např. tzv. „sborové Mše“, při nichž kněz četl texty modliteb potichu u oltáře latinsky, zatímco chór je nahlas zpíval v národním jazyce.

    3) Podle toho, co píše biskup Dolan (http://www.traditionalmass.org/articles/article.php?id=36&catname=6), se v Econe se na rubriky nijak moc nedbalo a jel se jakýsi hybrid, který se nejvíce podobal inovativním mším v éře mezi koncilem a vydáním Novus Ordo. Každý kněz Bratrstva si sloužil podle svého. Co se sloužení Mše a znalostí rubrik týká, seminaristi byli odkázáni na samostudium. Tak čtení se četla směrem k lidu a celebrant při nich seděl bokem. Četla se v latině, ale prý z toho důvodu, že seminář je mezinárodní, jinak nařízení Msgr. Lefebvra povolovalo i čtení ve francouzštině bez toho, aniž by se předtím četlo latinsky.

    4) Československu dal r. 1920 papež Benedikt XV. tyto výsady:
    a) ve zpívané mši se smí zpěv epištoly a evangelia opakovat v lidovém jazyce, i když nenásleduje kázání;
    b) při udílení křtu a svátosti manželství se otázky smí pokládat pouze v jazyce lidovém, modlitby se smějí v jazyce lidovém zopakovat;
    c) při pohřbech se všechny modlitby mohou konat pouze v jazyce lidovém
    d) litanie a jiné modlitby při průvodech na sv. Marka, v křížové dny a o Božím Těle smějí být v jazyce lidovém
    e) v určité svátky a na určitých místech se smí sloužit celá mše svatá ve staroslověnštině – to je ona mše římsko-slovanského obřadu, naprostá kopie tradičního římského ritu, pouze celá ve staroslověnštině, římskou mši ve staroslověnštině patrně sloužili i sv. Cyril a Metoděj.
    Důvod tohoto povolení? Zamezení zla ještě většího – odpadu mnohých věřících. Bylo zde neustálé volání po vytvoření národní církve nezávislé na Římu v našich zemích, které vrcholilo po vzniku samostatného státu. Toto volání se ozývalo už i během 1. vatikánského koncilu, kdy se konala desetitisícová shromáždění laiků požadujících mimo jiné zavedení národního jazyka do liturgie a zrušení celibátu. Dle mého názoru však tyto úlitby, jakou udělal Benedikt XV., v historii vždy špatně dopadly. Je to stejné jak Basilejská kompaktáta. Ustoupíte o maličký krůček a lidé získají dojem, že můžou tlačit ještě víc. Povolíte trochu národních jazyků a už volají po všem v národních jazycích. Benedikt XV. udělil výjimku Československu, za Pia XII. se to přeneslo na celou Církev a úlitby v podobě kodifikování nešvarů pokračovaly – např. dialogické mše, při nichž věřící s knězem recitují už i Otčenáš, něco, co v římském ritu nikdy nebylo.

    Někteří s trochu nadsázky tvrdí, že za všechno to postupné zborcení domečku katolické liturgie může sv. Pius X., když sáhl do breviáře. Hlasy po tom, ať se ten breviář upraví, že je to moc dlouhé a kdesi cosi byly už předtím, jen papežové takovým vždy zavřeli ústa. Sv. Pius X. do toho zasáhl. Pius XII. si dovolil ještě více a najednou vznikl dříve v Církvi se nevyskytující dojem, že papež si může jen tak všechny možné obřadné záležitosti měnit. Sv. Tomáš Akv. říká, že pokud se má něco měnit (jako např. v breviáři), musí k tomu být důvody skutečně velmi závažné a že malé zlepšení věci nestačí, neboť nenahradí zmatek a snížení autority vůči církevním předpisům, které jsou s každými změnami spojeny. Když se pořád něco mění, kněží získají dojem, že je vše vlastně jedno, protože už stejně nikdo pořádně ani neví, co se má a co se nemá. Přesně tahle taktika se naplno prosadila v 60. a 70. letech a jsme v dnešním stavu, kdy si z církevních předpisů žádný farář nic nedělá a bagatelizuje je (je jedno, jak má kněz držet ruce při modlitbě, zda má mít štólu bílou nebo fialovou, zda má při žehnání být oblečen v superpelici, zda si po přijímání mimo mši umýt prsty, použít patenu, sloužit s ministrantem etc. – „Nebudeme se přeci zabývat takovými drobnostmi. Záleží přeci na tom, jaké máme srdce“). Dříve by to bylo nemyslitelné. Když se podíváte do časopisu katolického duchovensta v 19. století, řeší se tam takové drobnosti ohledně liturgie, že dnes by se nad nimi totálně mávlo rukou.

    • organist napsal:

      Zajímavé informace, nicméně s vaším přístupem by se z církve stala opravdová konzerva, vhodná možná na výstavku do skanzenu. Děkuji Bohu Duchu svatému, že to tak nenechal a papežům, že jeho vanutí poslechli.

      • :) napsal:

        Zřejmě ztotožňujete liturgii a Církev. Do liturgie takový neměnný řád patří. Přečtěte si Quo primum, jestli jste ho ještě nečetl. Ovoce liturgických změn a ústupků bije do očí, takže nechápu, jak ještě dnes je může někdo hájit. Nám už je známo mnohem více, než Piu XII., před nímž tento experiment ještě nikdo nezkoušel. On měl zřejmě názor, že nějaké změny jsou potřebné a neuškodí, kdyby byl věděl, k čemu to povede a viděl dnešní stav, jsem si zcela jist, že by neměnil zhola nic.

        Navíc přichází ještě jedna věc navíc. V dnešní civilizované a internetizované době, kdy knížky, včetně Bible, stojí pakatel a každý umí číst jsou důvody pro národní jazyky nulové. V dobách, kdy lidé neuměli pořádně ani číst, byl argument srozumitelnosti mnohem silnější a přesto Církev národní jazyky odmítla, neboť důvody pro latinu považovala za závažnější. Dnes už pro národní jazyk nenajdete důvod prakticky žádný, naopak přibilo ještě mnoho důvodů (cestování, imigrace, větší informační propojenost) k tomu mít jazyk po celém světě v jazyce společném. Prosazuje-li národní jazyky někdo dnes, jde naopak proti duchu doby a toho, co by doba potřebovala, zatímco se na to stále odvolává.

        Paradox: Dnes máte vše v Novus ordo v češtině a přesto biskupská konference vydává výtisky všech čtení a modliteb nedělní liturgie a nečiní jí to problém 😀 To by nešlo, kdyby byla liturgie v latině? Když to považují za užitečné vydávat, i když to je celé česky, tak už pak opravdu nechápu, k čemu ta čeština ve Mši je.

      • Hamish napsal:

        Mohl byste být konkrétnější, Varhaníku?
        Díky

  3. Froggy napsal:

    Můj otec mi říkal, že pamatuje „tridentskou“ česky (tedy některé pasáže) a že tato forma mu osobně byla nejbližší. Osobně si myslím, že by nebylo špatné učinit pokus, aby ve mši bylo více češtiny – rozhodně by se tím eliminoval argument některých odpůrců. Možná by to přitáhlo více lidí a objevili by krásu a hloubku liturgie.

    • :) napsal:

      Jak jsem psal výše, jedná se o Mše, které se sloužily od koncilu do vydání Novus ordo. Je k tomu dokonce vydán i málo známý a těžko sehnatelný latinsko-český misálek, jakási obdoba Schallera. Tam je to všechno popsáno, jak to bylo. Stupňové modlitby mohly být v národním jazyku, stejně tak i čtení, nový překlad nevznikl, biskupové povolili užívat překlad Schallerův. Kánon mohl být jen latinsky. Nicméně než se to stihlo nějak otestovat, vydat překlady textů etc., už se zase měnilo něco jiného a už už bylo Novus ordo. Mnoho kněží, kteří byli prvním změnám ještě nakloněni, pak po zavedení Novus ordo zjistili, že byli šalebně podvedeni, instrukce koncilu nebyly dodrženy, ale vytvořilo se zcela nové dílo, které nemá s římským ritem co společného. Návrat k misálům vydaným mezi 62 a 69 někteří už jako kompromis navrhovali, např. Klaus Gamberovi se tato myšlenka zamlouvala. Jsou to vesměs lidé, kteří tvrdí, že instrukce koncilu k zavedení národních jazyků do „některých modliteb“ se má dodržet a že úprava liturgie měla být, avšak komise pod vedením Bugniniho zašla mnohem dále, než měla a než bylo zdrávo.

    • :) napsal:

      Jinak osobně si myslím, že do liturgie nějaké „pokusy“ nepatří. A hlavně je důležité si uvědomit jednu věc – Mše svatá neslouží k poučení věřících a dovzdělávání je v informacích, které se jim mají předložit jinde. Problém je s celou angažovaností duchovních ve vzdělání vlastním a vzdělání věřících. Když máte ten přístup, že je potřeba si jenom odsloužit Mši, věřící mají ten přístup (v lepším případě), že je potřeba akorát na tu Mši v neděli zajít, ať už je Mše cokoliv, pak můžete dělat hokusy pokusy jaké chcete a všechno je k ničemu. Nejdřív je potřeba dát kněžím a věřícím katolickou nauku, katolickou liturgii, vysvětlit jim, co je to Mše sv., a budou se Vám do kostela na latinskou liturgii hrnout… Nic takového se však už pár set let nedělalo, takže situace dospěla, kam dospěla. Toho, že věřící o Mši sv. nic nevědí a nikdo jim nic neříká si byli vědomi už otcové Tridentského koncilu. Jejich řešením však nebylo diskvalifikovat katolickou liturgii na úroveň světské zábavy, ale dát příkaz, aby kněží o Mši sv. často poučovali a kázali. Bohužel skoro nikdo neposlechl, obnova sice do jisté míry nastala, ale ne natolik, jak by bylo třeba. Z toho se to vyklubalo do 20. století, kdy to bouchlo, ale liturgie je jen špička ledovce. Krize je evidentně daleko hlubší a závažnější. Destrukce liturgie nevznikne jen tak náhodou sama od sebe.

    • MichalD napsal:

      Já bych se do experimentů moc nehrnul. Pokus můžete dělat třeba s králíky. To se provádí tak, že se nejprve stanoví cíl pokusu a způsob, jak se výsledek bude hodnotit. Pak se pokus naplánuje. V případě pokusu se mší sv. bude tím cílem co? Co bude kritériem, podle kterého bude pokus hodnocen? Kolik tam bude chodit lidí a jak se budou aktivně zapojovat? To bychom snad dokázali nějak vyhodnotit. Není ale smyslem mše sv. něco jiného?

      Navrhoval bych si nejdříve ujasnit, nakolik je skutečně latina překážkou pro znovupřijetí tradičního ritu a nakolik se jedná jen o zástupný problém.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: