Filmoví velikáni

Na Duších a hvězdách zpravidla nebývá zvykem dělat upoutávky na filmové a jiné pořady v televizi, pokud se to zrovna netýká nějakého zásadního děni. Z toho důvodu proto také velmi rád vybočuji, abych upozornil na právě dva chystané snímky z cyklu Filmoví velikáni, které odvysílá Česká televize na svém druhém programu tento týden. Jedná se o dva méně známé, přesto však ve své době výrazné snímky režiséra Františka Vláčila Údolí včel a Adelheid.

František Vláčil, poté co se odklonil od natáčení různých ideologických a naučných filmů doby padesátých let (Posádka na štítě, Dopis z fronty, Vstup zakázán nebo Skleněná oblaka), debutoval se svým poetickým snímkem Holubice z roku 1960. Po něm již následovala celá řada podobně laděných snímků, jejichž leitmotiv autor pokaždé záměrně vsunul do nějakého historického kontextu. Vznikl tak na motivy moravských pověstí film Ďáblova past (z r. 1961) o ideovém boji tajemného mlynáře a inkvizičního vyslance, Markéta Lazarová (z r. 1967) o dceři pána Lazara, kterou unesou loupežníci, a jež se zamiluje do jejich vůdce (jehož tragický osud se téměř podobá Máchovu podání zbojníka Viléma). Tvorbu šedesátých let následně završují právě zmíněné filmy Údolí včel a především Adelheid, který je pomyslnou tečkou velkých celovečerních vláčilovských filmů, neboť tvorba režiséra Vláčila již v následujících letech nebyla již natolik pompézní, ač dle některých jeho film Stíny horkého léta z r. 1977 dokáže mnohým oslnit. Omezení po r. 1968, které vedlo spíše k vytváření televizních filmů, bylo učiněno ze strany pohlavárů především z toho důvodu, že výklady některých jeho filmů (zejména Údolí včel) si mohli diváci zpřítomnit a užít proti vládnoucí garnituře (docela patrný je např. postoj rytíře Armina von Haydena, který při vstupu do Čech o nich hovoří jako o pohanské a hrozně nekřesťanské zemi, protože mu jdou naproti osadníci se svými bůžky a prapory).

Údolí včel vypráví o synovi zemanského pána Ondřeje (hraje Petr Čepek), kterého jeho otec zaslíbil proti jeho vůli řádu německých rytířů. Ondřej, který při Baltském moři do jisté míry trpí mnoha posty a asketickým životem, se zde pozná s rytířem Arminem von Hayden (hraje Jan Kačer), který jej postupně zasvěcuje do duchovního života rytíře a stává se mu učitelem a vzorem, který však on nechce. Při první příležitosti po několika letech Ondřej prchá zpět do Čech a Armin je mu v patách s cílem dovést ho zpět a přimět k pokání. Ondřej na své domácí tvrzi nalézá již jen svou nevlastní matku, jejichž vztah nakonec přeroste v manželskou lásku. V této situaci vstupuje do děje dramaticky i rytíř Armin, kterého záhy přemáhá žárlivost a pýcha vedoucí k tragickému konci.

Adelheid je oproti tomu tragickým příběhem lidské lásky, které nepřeje osudná doba našich nedávných dějin. Do severomoravského pohraničí přijíždí z anglického odboje poručík Viktor Chotovický, který zde nastupuje jako správce vily a přilehlého majetku, který byl zkonfiskován místnímu nacistovi Heidemannovi. Společnost mu zde v mezních chvílích dělá Heidemannova dcera Adelheid, kterou mu sem přidělí z blízkého internačního tábora. Viktor k ní zaplane láskou, která však vzhledem k jazykové bariéře a kulturní averzi není opětována. Sám Viktor je opakem všech ostatních místních obyvatel, kteří neustále prahnou po pomstě vůči Němcům, se kterými častokrát jednají s jako nerovnocennými lidmi. Jeho pohled na svět navíc ovlivňuje stupňující nemoc a touha po skutečném domově, který se mu v poválečných Čechách nepodařilo nalézt.

Oba dva filmy doporučuji ke zhlédnutí už jen z důvodu některých prostředků, míst a dějů, které jsou v něm velmi podobné – ať už je to motiv kříže v krajině, ke kterému se člověk upíná (Armin modlící se k zabodnutému meči, Viktor v zaminovaném poli u polního kříže) a smrti, která nakonec vždy rozřeší všechny osudy proti lidskému namáhání, které častokrát vejde v niveč. V tom zřejmě také tkví celá Vlačilova tragická poezie, která tak impozantně dotváří v obou případech námět jiného českého autora, kterým je v boou případech spisovatel a scénarista Vladimír Körner. Snímky odvysílá ČT2 tento týden v pondělí a v pátek v 20:55.

Daniel Zouhar

17 reakcí na Filmoví velikáni

  1. VlaM napsal:

    Tak zrovna Údolí včel není úplně nejšťastnější tip – vyznívá spíše jako obžaloba katolického fanatismu, reprezentovaného např. právě rytířem Arminem von Hayden. A ta scéna, jak „zbožní“ křižáci hážou neposlušného rytíře do díry s šelmami, je taky bašta.

    • Hamish napsal:

      Nesmysl. Armin není žádný fanatik. Chtělo by to krapet znalostí středověkých reálií, spirituality a u filmu (knihy) uvažovat.
      Na popravě vraha ve stádiu pokusu rovněž nevidím nic pohoršlivého.

      • VlaM napsal:

        Prostoduchý filmový divák zná křižáky akorát ze dějepisu a pak z jiných filmů – jako byli ti proradní „na Něvě reké“ (Alexandr Něvský), možná ještě z Pana Wolodyjowského. Vláčilův film tyhle myšlenkové stereotypy vůči řádu nijak neoslabuje. Nepředpokládá u diváka ani ten „krapet znalostí“.

        • Hamish napsal:

          Zkuste Körnerovu knihu. Je lepší, než film.
          Armin skutečně není negativní postavou. Pokud něčím, tak postavou tragickou, která svůj život nabídne za život bratra.

        • Promiňte, ale Vláčil nebyl takový primitiv, jak píšete:
          „Vláčil, jak říká si stanovil poskytnout výpověď – ‚o lidech před šesti, sedmi sty lety, jako by šlo o naše současníky. Kdykoli jsem se díval na historický film, míval jsem dojem, že vidím dnešní lidi v kostýmech. A já je chtěl pochopit, vidět (ty postavy děje) je očima jejich životů, pocitů, tužeb, prostě propadnout se o těch sedm století nazpátek.‘ Aby toho dosáhl, studoval skupiny lidí dosud žijících na úrovni středověku a svá bádání rozšířil natolik , že se dokonce zajímal o život původních obyvatel Austrálie a brazilské indiány. Vyžadoval co největší autentičnost. “
          Peter HAMES, Československá nová vlna, Prah:KMa, 2008, s. 78.
          Kde pak vidíte to napodobování sovětských vzorů? Vlačil nebyl primitiv, vláčil byl filmový básník a estetik, proto nešel s mainstreamem.

      • Daniel Zouhar napsal:

        S tím nelze než souhlasit. Navíc vidíme s jakou pokorou odsouzený rytíř přijímá svůj rozsudek, podobně jako Armin přijímá rozsudek za vraždu zemanovi manželky. Je si vědom své viny a prosí nejdříve Boha a následně i lidi za odpuštění.

    • Daniel Zouhar napsal:

      Neposlušného rytíře do jámy nehážou. On tam skočí sám. Celá zápletka filmu je v tom, že mladý Ondřej je v řádu proti své vůli a Armin k němu přistupuje nejen jako jeho učitel, ale téměř jako duchovní otec, který se pro něj do světa vydává jako pro ztraceného syna. Film má několik svých světlých míst – ať už je to zobrazení modlitby, sepjetí k Bohu a nebo vlastní nedostatečnost, která je nejvíce patrná na konci filmu. Pro mě je více než palčivá chvíle, kdy izraelský písek končí na klíně Ondřejovi manželky, což pro mne osobně zdůrazňuje důležitost lidského života, který má svou cenu a nikoliv, že cenu má jen, když člověk se zapře, odmítne zcela svět a s ním i příklad svaté rodiny,která přijala další život. V tomto směru je nutné vidět, že naděje budoucího lidského života je víc než pouhé ideje a regule.

  2. Hamish napsal:

    Ten Danielův výklad je dost mimo, IMHO.
    Především Ondřej neuteče při první příležitosti, ale poté, co ho Rotgier nahlodá. V řádu rozhodně netrpí.
    Ondřej nalézá svou matku, ale jejich vztah přeroste ve smilstvo („Ti dva tam žijí jako zvěř“ A, „Odpusť jim, život je potrestá“ B), což Armin nedokáže přenést přes srdce. Chce zachránit přítelovu duši. Když zjistí, že se celá věc nedá zastavit, přichází se s Ondřejem rozloučit, ale Lenora ho, Bohužel, políbí. Za což platí jen smrt („Dotkneš-li se mne s hříšným úmyslem, přijdeš o hlavu“). *SPOILER* Smrtí Lenory i Armina je Ondřej osvobozen a může se vrátit tam, kde slíbil Bohu čistotu, chudobu a poslušnost. Slib, který ani zdaleka nebyl vynucený (Ondřej se to sice snaží uhrát na „Řádu mě zaslíbil můj otec pro spásu své duše“, ale to jsou jen alibistický kecy jeho černýho svědomí).
    Takže Armina nepřemáhá žárlivost a pýcha. Stačí se jen podívat uvažování, myšlenky Ondřeje a Armina (především rozhovor s Blasiem v kostele – to jsou slova světce).
    Atd.

    • kolemjdoucí napsal:

      On především ten celý výklad k Údolí včel hovoří spíše o naprostém nepochopení dobových reálií, lidských pohnutek a poetiky filmu. Mimochodem rytíř se jmenuje Armin von Heide.

      Nemám bohužel čas tu rozebírat personifikace askeze, svědomí, pýchy v postavách nebo konotace se SZ a NZ. Nic v životě není jen černé nebo bíle a to je v tomto díle zachyceno dokonale. Z toho nepochopení o čem film vlastně je, je mi smutno..

      Tak snad jen drobnou informaci, která nezazněla. Za komunistů byl film připraven o závěr, kdy se Ondřej dobrovolně vrací do kláštera a získal tak úplně jiné vyznění. Ten závěr je naprosto stěžejní pro pochopení celého filmu. Tam hledejte klíč k pochopení..

    • Podstatou mé upoutávky není udělat komplexní výklad obou filmů, ale pouze poukázat na pár věcí z filmu a k další reflexi přivést samotné čtenáře shlédnutím samotného filmu. Tento přístupo jsem se naučil od svého učitele literatury na střední škole a jsem zvyklý ho praktikovat i nyní. Jen spíše načrtnu pár věcí. Kdybych psal o obou filmech encyklopedicky na Katopedii (o čemž nyní uvažuji), tak tam by to samosebou vypadalo jinak a došlo by k zevrubnějšímu průzkumu jednotlivých částí syžetu děje a třeba bych se pokusil také o řádné stanovisko magisteria.

      • kolemjdoucí napsal:

        Ale jistě, dobře za to. Tím spíš ale zkratkovitě a nepřesně hodnotit jednání Armina von Heide takřka jen jako žárlivost a pýchu je, diplomaticky řečeno, zbrklé.

        Nic ve zlém, ale vy ne tak docela nabádáte k vlastní reflexi poukazem na „pár věcí z filmu“. Vy už hodnotíte, už určitým způsobem podsouváte čtenáři hodnotící stanovisko.

        Tím vás vůbec nechci odradit nebo jen kritizovat. Spíš vás chci navést k tomu, abyste svůj „domácí úkol“ příště trochu méně „odfláknul“ a vložil do něj – když už jste se rozhodl pro tak bohulibé téma – víc úsilí a dal si trochu víc práce. Zkrátka, abyste se třeba pokusil rozvést takové komentáře jako v např. v příspěvku z 10.1. 10:24hod., které vůbec nejsou od věci.

        Tak či tak, je pro nás všechny „moderní“ lidi poněkdu obtížné chápat, jak svět vnímal člověk „středověku“. Pro něj byla na prvním místě přede vším spása duše, žádné filozofování a velké přemítání nad tím, co je „svobodné“, „demokratické“ apod. Primárně spása. A prostředky k jejímu dosažení pro sebe nebo pro druhé nemusely vždy být dobře zvolené.

        A jinak nic ve zlém. Mám prostě Armina von Heide rád – včetně jeho chyb..

        • Děkuji za připomínku. Na žal článeček vznikal ve spěchu a doufám, že alespoň splnil účel do té míry, že se na něj pár duší podívalo a v pátek se podívá i na ten druhý.

          • kolemjdoucí napsal:

            Upřímně: i po nějakém tom dnešním žejdlíku jsem rád, že jste to přijal takto. Skutečně. Jsem moc rád, že má připomínka mířila tak, jak jsem chtěl. Dejte příště článku ještě víc, za to úsilí to určitě stojí a ve vás je jístě víc. Potenciál máte. Jako upoutávka to určitě spolu s touto debatou stačí, ale dostaňte ze sebe víc. A věřte mi, že vím, jaké je něco dělat a potom poslouchat, co se mělo nebo nemělo..

            Srdečně zdravím a čekám další hlubší příspěvky..

            Armin von Heide et comp.🙂

            PS: Obrat „na žal“ je rusismus, to nechte za sebou😉

          • honzah napsal:

            Ruština je hezký jazyk, ale zaujalo mě, jak předseda jedné nejmenované strany používá místo naneštěstí/bohužel obratu ,,žel´´, to vždycky komentuji slovy: ,,Ten Filip je takovej komanč, že mu Bůh vůbec neprojde ani přes rty´´.

            (Jestli to sem nepatří, nechť to Ignác smázne a já se budu příště už zase držet tématu.)

          • VlaM napsal:

            Já taky raději používám „žel“, abych si nebral Boha do své nevymáchané huby při každé nevhodné příležitosti

          • Výrazu „Bohužel“ užívám vážně jen v případě, že hovořím o něčem na co by takový Boží smutek padnout měl. Třeba právě na současné vedení partikulárních církví, rozpory a revoluce v liturgii, nauce církve a jinde. Když se bavím o subjektivních nedokonalostech nebo čemkoliv ve společnosti a kultuře, tak beru v potaz, že se jedná o věci profánní a používám úzu ‚na žal‘, což není výhradně rusismus, ale i ukrajinismus.🙂 Přeji hezké dny doby po Zjevení Páně!

  3. honzah napsal:

    Údolí včel, co dodat? Když jsem to viděl poprvé, nijak zvlášť mne to nechytlo, ale při druhém sledování včera mě to nadchlo. Ten film je řemeslně dobrý a zřejmě je tam hodně rovin, které teprve člověk objevuje. Takže kinematografický skvost, ať už ho interpretujeme jakkoliv.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: