Sebevraždu se nesluší obdivovat

Doporučuji blog Jana Hoffmanna Jan Palach: Sebevrah, který mne neoslovuje. S některými tvrzeními a formulacemi vyjádřenými v článku je možná možno nesouhlasit, nicméně ta základní myšlenka je zcela OK.

Navzdory záplavě oslavných ód od rozličných autorů, z nichž nejden se bohužel hlásí ke křesťanství (příkladem za všechny budiž blog Pavla Bělobrádka nechutně zneužívající slavný výrok Chestertona o rozdílu mezi mučedníkem a sebevrahem), byl Jan Palach sebevrahem. Nikoliv mučedníkem. Oslavovat jej, nebo dokonce samotný jeho čin, znamená převracet řád světa na hlavu a deklarovat postoj, který naprosto nelze sloučit s křesťanskou vírou.

Koneckocnů, co stavitelé zvrhlých slavobrán řeknou, až někdo zmámen jejich dílky sám spáchá sebevraždu, aby upozornil na to či onoho. Budou se stydět a kát? Nebo jen stvoří další zpěvy?

Ignác Pospíšil

Více k tématu:

Krize církve: Přebíráme pohanské hodnoty

108 reakcí na Sebevraždu se nesluší obdivovat

  1. honzah napsal:

    Děkuji za podporu.

    Vzhledem k té citlivosti látky jsem to možná mohl napsat o trochu jemněji, jednu formulaci považuji za nepříliš dobrou, ale argumentační jádro mi zatím nikdo nerozbil, spíše mi tam lidé vyčítají, že nechápu tehdejší dobu.

    Já si naopak myslím, že 43 let, z nich již více než polovina ve svobodě, je dostatečný odstup k uplatnění věcného pohledu, pro někoho zřejmě příliš studeného…

    • MichalD napsal:

      Mýlíte se, 43 let není v tomto případě dostatečná doba. Toto téma bude citlivé až do okamžiku, kdy zemře poslední pamětník invaze a normalizace, neboť do Palachova činu si lidé promítají svá vlastní selhání z této doby a konejší své svědomí vytvářením si romantických představ o protikomunistickém odboji a o tom, jak jim tato sebevražda otevřela oči apod.

      Pokud někdo vyleze s „neromantickým“ pohledem na Palachův čin, je hned smeten jako cinický pošlapávač národního hrdiny a hozen do pytle s komunisty (ti však nikdy nepopírali „hodnotu“ této sebevraždy z důvodu jejího protivení se Božímu zákonu, ale naopak se snažili dokázat, že o sebevraždu vůbec nešlo, že Palach nalítl agentům CIA a ti ho takto de-facto zavraždili).

  2. Lukáš Biskupický napsal:

    I já jsem toho názoru, že se vůbec nehodí, aby katolíci oslavovali Jana Palacha. Vytvářejí tím falešný obraz křesťanské víry, s níž je sebevražda neslučitelná! Na vlastní uši jsem slyšel, jak jeden z našich („katolických“) biskupů v kostele v kázání při mši svaté dával Jana Husa a Jana Palacha za vzor statečnosti !

  3. Stalker napsal:

    Já bych posouzení laskavě nechal na Hospodinu, zda-li se jednalo o ryzí sebevraždu (jako výraz beznaděje), nebo o oběť, o hlasitý výkřik protestu a a výzvu k boji.

    • cinicius napsal:

      Nepochybně to byla nefalšovaná a ryzí sebevražda. Žádné další položky na tom nemohou nic změnit…

    • MichalD napsal:

      Samozřejmě není na nás, abychom nešťastného Jana Palacha soudili. Je však potřeba nezakrývat, že se o sebevraždu jednalo a také je třeba nahlas říkat, jaké je učení Církve sv. stran svévolného zmaření vlastního života, a že něco jako oběť nebo mučednictví prostřednictvím sebevraždy je nepřípustné (nemluvě o tom, že vyzývat k boji sebevraždou je nejen nepřípustné, ale i logiku postrádající). V tomto smyslu díky Honzovi za jeho blog.

    • honzah napsal:

      Jsem přesvědčen, že z hlediska základních hranic to byla ryzí sebevražda, byť s nějakým kladným záměrem, kterým ji nelze ospravedlnit.

      Na druhou stranu, vzhledem k věku Palacha, tíživosti doby a dalším okolnostem, mohu také vyjádřit důvodnou naději, že k tomu všemu Pán přihlédl při dávkování svého milosrdenství. To je vskutku jeho kompetence, o které můj článek nebyl.

      Úkolem Církve (a jejího nejposlednějšího člena) je ale výklad řádu světa, a to není v rozporu s tím, že vyhradíme Bohu následný soud.

      To, co teď poznamenávám, možná není teologicky přesné, ale snad to míří správným směrem.

  4. MichalD napsal:

    Pro zajímavost co k tomuto tématu řekl Josef kardinál Beran:

    „Spolu s vámi truchlím nad tragickou smrtí Jana Palacha a ostatních, kteří zemřeli podobnou smrtí jako on. Skláním se před jejich hrdinstvím, i když nemohu schválit jejich zoufalý čin. Zabít se není nikdy lidské, to ať nikdo neopakuje. Zato ale ať mají všichni před očima veliký ideál, pro který oni obětovali svůj mladý život. Tento jejich ideál je v jádru dobrý a šlechetný – dát život jednoho za blaho všech. Byla to láska k naší vlasti, touha po její svobodě, byl to úmysl vyburcovat její mravní síly, byla to věrnost dějinám našeho ušlechtilého a statečného lidu, byla to snaha zajistit mu pokrok a mír. Tento zářný ideál je jako prapor, který se předává z ruky do ruky. Ten si musí přivlastnit každý z vás, pro ten musíme všichni žít společně, v klidu a s důvěrou.“

    (zdroj http://tisk.cirkev.cz/res/data/039/004483.doc?seek=4)

    • Stalker napsal:

      Víceméně souhlas.

    • Lukáš Biskupický napsal:

      Je to Palachův čin opravdu hrdinství?

      • MichalD napsal:

        No, přiznám se, že při vší úctě k Jeho Eminenci a přes několikeré čtení jeho projevu se v tom také moc nemohu vyznat. Není mi moc jasné, co J. E. myslela tím hrdinstvím. Já hrdinství nebo hrdinský čin chápu tak, že je to něco obdivuhodného a tedy i schváleníhodného. Naopak to platit samozřejmě nemusí (tj. implikace). Toto ale vyplývá z mé (možná naivní) představy, že „hrdinskost“ je objektivní, nikoliv subjektivní atribut nějakého činu. Není mi jasné, jak je možné nějaký čin považovat za projev hrdinství a současně jej z morálního pohledu neschvalovat.

        Dále pak mám obavu, že druhá část uvedeného úryvku je bohužel formulována způsobem přímo svádějícím k tomu, aby s ní po vytržení z kontextu (tj. po oddělení od kardinálova odmítnutí tohoto činu) mohlo být libovolně žonglováno (podobně, jako se to stalo s jeho projevem na IIVK).

        • Lukáš Biskupický napsal:

          Ad MichalD: Chápu to úplně stejně. Z toho vyjádření kardinála Berana z mého pohledu dýchá dvojznačnost a dialektika, tolik typická pro „pokoncilní církev“.

  5. Ladislav napsal:

    Rozdíl mezi mučednictvím a sebevraždou se údajně odvíjí od toho, zda smrt způsobil sebevrah sám, nebo vrah. Toto rozlišování je ovšem založeno na konceptu svobodné vůle, což je bezobsažný pojem. Ve skutečnosti mohu mít k dispozici nějakou představu o pravděpodobnosti mého úmrtí, které bude výsledkem mého jednání. Např. že na kostnickém koncilu v Husově roli odmítnu odvolat své názory – nejsem si nyní jist, jestli by si tím Hus vlastně zachránil život -, nebo že vstoupím pod jedoucí vlak, abych donutil strojvůdce k zastavení a zachránil tak životy jiných lidí. K výsledku – mé smrti – vždy vede mé jednání a jednání druhých. Já si mohu být vědom toho, že mé jednání povede k mé smrti. Pokud je tedy někdo mučedníkem, kdo byl umučen proto, že např. neodvolal své přesvědčení, ačkoliv mohl – řekněme, že tuto šanci mohl mít např. Hus – ve faktické rovině se příliš neliší od sebevraha. A pojmenování „sebevrah“ nebo mučedník spíše vyjadřuje hodnotové soudy o motivu člověka, jenž ho přiměl k tomu, aby si svým jednáním způsobil smrt. Hus byl sebevrah, protože zvolil smrt, sebevrah je ten, kdo se rozhodne krýt ústup svých spolubojovníků a ví, že padne, sebevrah je ten, kdo se zapálí, protože chce šokovat svět a přimět ho, aby se soustředil na konkrétní problém. Lze hodnotit motivy těchto lidí, rozlišování mezi nimi a příkré dělení na „sebevrahy“ a „mučedníky“ je ovšem nezdůvodněné a nelogické.

    • cinicius napsal:

      To není bezobsažný pojem. Rozdíl je v tom, jestli spáchám sebevraždu, nebo zda mne někdo zavraždí. V tom detailu je vše. Mučednická smrt (samozřejmě pro správnou věc) je skutečná nejvyšší oběť, sebevražda je jeden z nejtěžších možných zločinů proti Bohu, a parodie na oběť. Mučedník není sebevrah – mučedník je ten, kdo jedná správně i když ví, že ho to bude stát život. Sebevrah jedná zásadně špatně. A účel prostředky nikdy nesvětí – objektivně zlé jednání zůstané zlým, i když bylo konáno za účelem dobra. Ad Hus: Hus tu šanci měl, Vaše znalosti o jeho akuze jsou evidentně hodně špatné.

      • Zdeněk Meisner napsal:

        Zcela souhlasím s panem ladislavem. A citace p.kardinála Berana je vhodná. Vychází z pozice katolíka, kardinál ani jinak nemohl, pokud by nepopíral systém ze kterého vycházel, ale respektoval velikost ideje a cíle oběti (!). Smrt jednoho každého člověka, ať tzv. „sebevražda“ nebo tzv.“mučednická“ je tak jedinečná, jediná a neopakovatelná věc, že jen hlupák si dovoluje nasazovat jednotné hodnotící kopyto a dělítko.
        Milý pane ciniciusi, kolik lidí v historii bylo tzv mučedníky a podle toho dodnes adorovanými, protože se nechalo zabít popř i umučit (nic příjemného) pro důvody zcela směšné z pohledu jejich jiných vrstevníků popř. z pohledu pozdějších věků. Takže v tomto případě statečnost pro statečnost? Důvody věroučné, tak strašně aktuelní a tak strašně důležité ve své době a ejhle, pár set let poté již jen teoretické a ještě později je sama církev opustila popř. zavrhla. Navíc, to samé se dělo, pokud zůstaneme jen v Evropě v katolictví, v jiných, vzájemně i velmi antagonistických křesťanských církvích, u Židů, muslimů. Byl sunnit který svou víru neodvolal a jsa za živa stažen z kůže šííty, mučedník nebo pošetilý hlupák a protože to mohl očekávat, tak fakticky „sebevrah“? A z jakého pohledu, katolíka? sunnita?šííta? A z druhého soudku- byli vězňové sovětských gulagů, které NKVD ovázalo granáty a přikázalo jim v bitvě o Moskvu skákat pod německé tanky (s tím, že když zničí tank, nepostřílí jejich rodinu) sebevrahy, nebo mučedníky?
        Mnozí zde diskutující mi nepřipadají ne víc, než salonní mravokárci. Čím odtrženější, tím pevnějších zásad.

  6. organist napsal:

    Zajímavý článek. Ovšem:

    „Znám příběh muže, který v době velmi nedávné, tváří v tvář existenčním potížím, spáchal sebevraždu a byl ve svém bytě nalezen po několika týdnech v pokročilém stádiu rozkladu. Ani on nemůže být ctěn jako oběť současného režimu a to byly jeho lidské potíže asi větší, než tehdejší potíže mladého Palacha. Dokonce si ani nejsem jist, zda byl Jan Palach za své aktivity vyloučen z fakulty, což pořád není větší průšvih, než nemít na nezbytné životní náklady.“

    Tady bych viděl zásadní nepochopení toho, co Palach udělal. On se neupálil kvůli svým existenčním potížím. Kdyby to udělal na protest, že ho vyhodili z fakulty a on to neunesl, byla by to dozajista zbabělost. Udělal to proto, aby vyburcoval národ. Že to tak úplně nedopadlo je jiná věc. Že to není ten nejsprávnější způsob, je jiná věc. Ovšem motiv byl jiný než vlastní zbabělost nést tíhu života. Myslím, že kardinál Beran to řekl moc dobře.

    Mimochodem – co je z morálního hlediska lepší? To, co udělal Palach, anebo to, co dělali (či měli v plánu) protikomunističtí odbojáři jako Černý lev 777 nebo Mašínovi, kteří měli tu drzost nenechat se chytit a popravit, což jim Češi dodnes nemůžou zapomenout?

  7. Miroslav Pijáček napsal:

    Je zajímavé, kolik se zde vyrojilo teologů. Přitom by stačilo prostudovat si dokumenty II. vaticana. Jenže toto se u mnohých nenosí a raději se argumentuje předkoncilně.
    Nicméně, posouzení, zda Palachův čin byl či nebyl zločin proti Bohu, by mělo zůszat pouze a jen pouze na Bohu. My všichni jsme na to krátcí. A žvásty o nějakých romantických představách, zakrývajících vlastní selhání jsou opravdu jen a jen žvásty.
    Jinak mou reakci na oslavovaný článek J. Hofmanna najdete na http://pijacek.blog.idnes.cz/c/241375/Jan-Palach-Sebevrah-ktery-me-oslovuje.html

    • honzah napsal:

      Já jsem svůj článek lehce konzultoval s příslušnou pasáží morální teologie Jiřího Skoblíka, ten je předkoncilní nebo pokoncilní?

      • Mirjam napsal:

        Ano. Mons. JIří Skoblík je teolog zabývající se morálkou. Znám jej osobně, je to můj zpovědník. Vím však jedno: vždy zdůrazňuje, že je třeba „věřit v dobrý úmysl“. V diskusi pak v „pressumpci dobrého úmyslu oponenta“. O Janu Palachovi jsme sice nemluvili, ale dobrý člověk vidí v lidech dobro. A Mons.Skoblík dobrým člověkem je. Co na to koncil nebo nekoncil je i podle mne druhotné. (V tomto však za něj nemluvím, i když vím, že je pokoncilní). Copak jste tam objevil, mohu-li se zeptat? Děkuji.

        • cinicius napsal:

          Ale tohle není o úmyslech. Tohle je o činu, který žádný úmysl ospravedlnit nemůže…

          • Mirjam napsal:

            Ale může jej ospravedlnit. V podstatě byl Palach v přeneseném smyslu „umučen“ režimem. A jeho jméno vstoupilo do povědomí natolik, že v tomto kontextu následných pietních akcí se zrodilo i podhoubí pro aktivity znamenající přechod k demokracii. On věřil v daný význam své oběti a ten se naplnil. Vím, že sebevražda není řešením situace, ale je třeba postupovat individuálně, případ od případu. Kdyby před životem utíkal, nebo jím opovrhoval, neřeknu. Ale u Palacha šlo o něco zcela jiného. A individualita je to, jak nás přijímá Bůh. Jinak by nebyl osobním Bohem, který s námi rozmlouvá. Jehož se tážeme v modlitbách, a který nám v nich odpovídá. Nemyslím, že by se Palach nějak provinil.

          • Hamish napsal:

            Aha, takže kdyby Palach místo sebe povraždil, dejme tomu mateřskou školku dětí, aby upozornil na nespravedlivý rěžim, rovněž byste ho obdivovala? Také by účel světil prostředky?
            A vy jste křesťan?

        • VlaM napsal:

          P. Skoblík by vám řekl, že mravní čin zahrnuje 3 prvky: předmět, okolnosti a cíl. Úmysl=cíl, prostředky zahrnujeme pod okolnosti. Sám by vám řekl, že sice můžeme věřit v dobrý úmysl (= cíl) druhého, ale ten sám o sobě nestačí. nelze jej dosahovat nedovolenými prostředky. To, že sebevražda v daném případě nedovoleným prostředkem byla, považuji za nesporné.
          Tolik k vlastní materii tohoto mravního činu, jak nám lidem přísluší hodnotit. Jak tento čin hodnotit po formální stránce, t.j. z hlediska jeho přičitatelnosti, je věc mezi svědomím té osoby a Bohem, to nám lidem hodnotit nepřísluší.

          • Mirjam napsal:

            Věci jsou ale složitější. Možná „by mi to P.Skoblík řekl“, ale osobně mi řekl něco jiného. I tak se může lišit všeoběcná pravda od individuálního případu, jako je tomu u Jana Palacha.

          • Hamish napsal:

            Nesmysl. Morálka je stejná a závazná pro všechny stejně. Subjektivní vina se může lišit, ale sektář Palach moc dobře věděl, že sebevražda je pro křesťana smrtelným hříchem, jenž žádný, byť sebelepší úmysl nemůže ospravedlnit.
            Řídíte se pocity, ne rozumem. Což je pro modernisty příznačné.

    • Hamish napsal:

      Výborně, takže celou morálku Církve můžem hodit na hnoják, protože, jestli je nějaký čin proti Bohu, by mělo zůstat jen a pouze na Bohu (slušivý bonmotek)?
      Nebo co jste jako chtěl svým oduševnělým kecem říci? Že snad morálka je před koncilem jiná, než po koncilu? Výborně! Takže v tom případě se zřejmě nacházíte (vy) v jiné církvi (respektive sektě), kterou s Církví před koncilem nespojuje absolutně nic. Mravouka se už z principu měnit nemůže, pane Pijáčku. To dá rozum. Jenže užít rozum, bylo zřejmě nad vaše síly a místo rozumu, nechal jste se unést romantickou představou.
      Škoda.

    • Mirjam napsal:

      Ano. Pane Pijáčku. Souhlasím s Vámi. Proč nenechat na Bohu soud, který přísluší jenom jemu, a nevšímat si toho, co Jan Palach zamýšlel a co nám chtěl říci? Jak snadné je soudit a nevšímat si apelů na nás samé. Jeho zoufalství nebylo nedostatkem víry a úcty k životu. Naopak. A nebylo to osobní, nýbrž společenské (a tedy i kolektivní) neštěstí, na něž reagoval. Nebyl to útěk od reality, nýbrž mladická výzva která měla společností pohnout. Pochopitelně nezvolil příkladný a doporučený způsob, ale jeho myšlenky a úmysly přesahovaly osobní zájmy jak tomu není u člověka, jenž odchází dobrovolně ze života mnohdy ze zbabělosti a churavé mysli. Proč jej soudit a neklást si raději otázky? Děkuji za Váš příspěvek.

  8. Teofil napsal:

    čin zoufalce, zoufalé doby bez Boha

    • Řezníček z Brna napsal:

      Jen Bůh může posoudit Palachův čin. Nám se toto nepřísluší, protože nevidíme do jeho nitra. Proto nám nepřisluší ho ani soudit, ani spekulovat o jeho pohnutkách. Jediné co víme je, že Bůh je nanejvýš spravedlivý, proto to nechme na něj.

      • cinicius napsal:

        Nepřísluší nám soudit Palacha, ovšem soudit jeho čin po materiální stránce můžeme, vlastně dokonce musíme.

      • Teofil napsal:

        Ze včerejšího pořadu na ČT2 Historie.cs vyplývá že Palachův čin byl inspirován Vietnamskými budhisty, takže bez Boha.
        I ďábel má „šlechetné“ úmysly, jak zmást Boží děti.
        Nic na tom nevynáším jako soud.

      • Mirjam napsal:

        Ano, pane Řezníčku, dobře jste to napsal. Nechme na Bohu soudy. Do jeho nitra nevidíme. Děkuji.

        • VlaM napsal:

          Já souhlasím, že jedině Bůh může soudit toho, kdo před něj předstoupí. Ale my lidé máme právo soudit soulad lidských činů s mravním řádem tohoto světa. A je třeba to dělat, abychom z takového soudu vyvodili poučení pro sebe a pro své bližní. Pokud bychom takové soudy a priori odmítali, dáváme najevo, že je v našich očích vlastně vše dovoleno nebo je aspoň vše relativní.

  9. Pavel Zahradník napsal:

    Myslím, že s těmito sebevraždami upálením, které se v komunistickém bloku objevily roku 1968 (Ryszard Siwiec) a pokračovaly několik let přes Palacha až k Romasu Kalantovi, to je trochu složitější. Teologové tuto otázku řešili už roku 1920, když na protest proti britské nadvládě spáchal sebevraždu (hladovkou, trvající přes 70 dní) starosta Corku Terence MacSwiney. I tehdy, pokud vím, většinou dospěli k názoru, že jde o prostředek mravně neospravedlnitelný, ale ozývaly se i hlasy opačné (připomínám, že šlo o katolické teology, ne o žádné „pokoncilní“ hlupáky); ostatně MacSwineymu se dostalo řádného církevního pohřbu. Argumentem z Písma tu bývá sebevražda Raziášova (2 Mach 14, 37-46), kterou sice svatopisec výslovně nechválí, ale přesto o Raziášovi píše se zjevným obdivem. Zdůrazňuji, že se také přikláním k zápornému stanovisku té většiny teologů z roku 1920, ale přesto je třeba si uvědomit, že jde o složitý morálněteologický (i etický) problém, že nejde o běžnou sebevraždu, ale o její extrémní případ, a že myslím není vhodné odbýt to několika prostými hesly. Samozřejmě v dnešní době to katoličtí teologové řešit nebudou, protože teologie po 1962/65 de facto zanikla a byla nahrazena rádobyzbožnými vzdechy, asi takovými, jaké tu bohužel předvedli Zdeněk Meisner nebo Miroslav Pijáček, který má na všechno panaceum – „prostudovat si dokumenty II. vaticana“ (ve kterých se nota bene o tomto problému vůbec nejedná).

  10. MichalD napsal:

    Pane Pijáčku, můžete prosím upřesnit, v čem IIVK změnil učení Církve sv. stran suicida? Nemyslím ale ovšem pohled na problém omezené svobodné vůle v případě duševně nemocných, tato otázka v případě Palachova činu myslím nebyla nikdy otevřena. Myslím konkrétně, jak podle Vás IIVK změnil pohled na otázku demonstrativní sebevraždy, byť provedenou z těch nejušlechtilejších pohnutek. Jakákoliv citace dokumentů IIVK nebo Magisteria bude vítána.

  11. Martin R. Čejka napsal:

    Patrně tím mnohé popudím, ale výrok Mons. Berana je vadný: „Hrdinství“ a „zoufalost“ se v klasickém chápání těchto pojmů (kdy je zoufalost nedostatkem síly ducha, ergo statečnosti) vzájemně vylučují.

    Sebe-vražda, jak již sám název napovídá, je vraždou (nespravedlností), o to horší, že je spojena se zoufalstvím, tedy nedostatkem ctnosti naděje (důvěry v Pána Boha), a často (snad s výjimkou sebe-vražd ve smrtelném strachu) také pýchou: např. MŮJ čin vyburcuje, MOJE neštěstí je tak velké atp.

    Pro zamyšlení podotýkám, že sebevražda byla oprávněně poažována za trestný čin (zločin), např. ve Velké Británii snad až do počátku 70. let minulého století.

    • Pavel Zahradník napsal:

      Sebe-vražda se to jmenuje v češtině, latinsky se říká suicidium čili spíše sebe-zabití, takže tam tento lingvistický argument odpadá. Proč by sebezabití pro blaho obce mělo být spojeno se zoufalstvím, tedy s nedostatkem ctnosti naděje (třeba si dotyčný nyslí, že díky jeho činu právě „naše věc“ s pomocí Boží zvítězí)? Proč s pýchou (tu bychom mohli obdobně předhazovat i mučedníkům, jak to také leckteří nepřátelé křesťanství činí). Víte, tohle mi právě vadí – místo aby se používalo řádných, objektivních morálněteologických argumentů, projevuje se pořád snaha ulehčit si to tím, že na dotyčné nešťastníky budeme házat co nejvíce špíny – zoufalství, pýcha; proč ne třeba i obžerství nebo smilstvo, ať už je dorazíme úplně.

      • Martin R. Čejka napsal:

        Nemohu s Vámi souhlasit. Myslím, že je oprávněné spojovat sebevraždu s pýchou, vždyť to ostatně sám naznačujete, když píšete: „třeba si dotyčný nyslí, že díky JEHO činu právě „naše věc“ s pomocí Boží zvítězí“. Ovšem, nenapsal jsem, že tomu tak je ve všech případech. Zoufalství se sebevraždou souvisí rovněž (a opět, neříkám, že ve všech případech, nicméně i vtěch, které nazýváte „sebezabitím pro blaho obce“), neboť dotyčný nevidí jiného východiska (schází mu naděje, že je vše v Božích rukou) kromě daného činu sebevraždy.

        Nechci vést jazykové spory, jen jsem upozornil na český pojem, který dle mého podstatu věci dobře vystihuje. Co odlišuje zabití od vraždy? Víceméně to, že vražda je nedovolené usmrcení druhého, a to buď proti přirozenému právu, případně i právu pozitivnímu, kdy dotyčný nebyl oprávněný (ze svého postavení, z rozhodnutí patřičné autority) zabít druhého, resp. sebe. – (sv. Augustin)

        Na nikoho špínu házet nechci, obžerství, ani smilstvo se sebevraždou přímo nesouvisejí, ale mohou být projevem životního postoj, který k ní vede (sv. Josef Pelczar), kdežto např. zoufalství je tradičně se sebevraždou spojováno (sv. Tomáš Akvinský). Na druhou stranu považuji za nešťastné propadat nějakým anticko-protestantsko-romanitickým náladám ohledně sebevraždy. Stejně tak, byť vidím i možné vznešené pohnutky pro sebevraždu (ostatně, může být odkazem k věcem vyšším, které mají větší hodnotu než fyzický život), je podle mého nešťastné v liberálním duchu relativizovat katolické morální učení okolnostmi, společností atp. (neměl to lehké, doba byla zlá…).

        Konec konců sebevražda je výrazem liberálně chápané svobody, kdy jedinec sám o sobě rozhoduje jen dle své (libo)vůle. Liberálové se vždy oháněli „právem“ na sebevržadu, proto z moderních trestích zákoníků zmizela.

        • Pavel Zahradník napsal:

          Nedá mi to a musím odpovědět. Jistěže je zoufalství oprávněně se sebevraždou spojováno – při těch „klasických“ sebevraždách, tj. 99.9 % všech sebevražd, tomu tak opravdu je -sebevrah je nešťastný, chce opustit svět, „věčně spát“ atd. Ale při těchto sebevraždách pro veřejné blaho tomu tak přece není – sebevrah chce svou sebevraždou něčeho konkrétního dosáhnout, někoho přimět k určitému jednání, není rezignovaný, lhostejný, zoufalý atd. A ta pýcha – no, na tom, že si myslí, že svou sebevraždou něčeho pozitivního dosáhne, přece není nic špatného, to si myslí každý člověk – když švec vyrobí boty, myslí si, že je někdo koupí a bude je rád nosit, šéfredaktor si myslí, že nové číslo Te Deum si lidé rádi přečtou a bude jim k lecčemus prospěšné, no a sebevrah pro veřejné blaho si myslí, že se lidé pod vlivem jeho skutku vzchopí a svrhnou špatnou vládu. Já přece nezpochybňuji, že tyto sebevraždy jsou přinejmenším materiálním hříchem (formálním zřejmě v mnoha případech nikoli), ale vadí mi, když se jejich aktérům bezdůvodně připisuje pýcha, zoufalství, nedostatek naděje (oni právě mají naději v to, že jejich skutek bude účinný) a kdovíco všechno. Vzbuzuje to dojem, že pro značnou část zdejších přispěvatelů tito stateční, i když „pomýlení“ lidé jsou tím nejhorším póvlem na zemi.

          • Lukáš Biskupický napsal:

            Nejhorším póvlem určitě ne, ale špatným příkladem určitě.

          • MichalD napsal:

            Pořád dokola: chtít něčeho pozitivního dosáhnout je dobré, použít k tomu mravně špatný čin je nedovolené. Doufám, že tady nemusím dlouze vysvětlovat, jaký je rozdíl mezi mravním hodnocením vraždy a šití bot.

            Ještě k té pýše: pýcha není mít radost z toho, že si někdo koupí můj výrobek, a ani toto nemusí být tou zásadní motivací pro to, šít nebo opravovat celý život lidem boty – naopak, tou zásadní motivací může být hluboká pokora. Pýchou ale určitě je si např. myslet, že vím lépe než Bůh, kdy mám ukončit svůj časný život a ještě k tomu si naplánovat, čeho tím vzetím Božího daru do svých rukou docílím.

          • Pavel Zahradník napsal:

            Ad MichalD: Vy opravdu nejste schopný pochopit, že sebevrah pro blaho obce (například Ryszard Siwiec, věřící katolík) neprojevuje žádnou pýchu, ale prostěl dospěl k názoru (mylnému, jak víme), že Bůh takovouto oběť pro obec dovoluje. Prostě se spletl (v problému opravdu komplikovaném) a na základě toho se dopustil aspoň materiálního hříchu. Nic míň, ale taky nic víc. Nezlobte se, ale mně přijde, že jste tím vyhledáváním pýchy úplně posedlý – kdyby se někdo spletl a tvrdil, že Himálaje leží v Evropě, Vy byste to komentoval tak, že zhřešil pýchou, protože si myslí, že lépe než Bůh, který posadil Himálaje do Asie, ví, kde Himálaje leží.

  12. Mirek napsal:

    Zajímavé komentáře. Mě taky byly politické sebevraždy vždy trochu proti srsti – o to víc, když jsem slyšel, že v Zábřehu udělují Cenu Jana Zajíce za záchranu života – dostal to nějaký kluk, co vytáhl kamaráda zpod ledu. To už mi přišlo hodně absurdní. Je ale jasné, že Palach to zvolil jako prostředek boje, který mu přišel nejúčinnější, jako prolomení licoměrnosti, že je vše OK. Podobně jako budhističtí mniši ve Vietnamu, kteří s tím myslím začali. Dneska už ten prostředek moc použitelný není – Číňané ve svém potírání Falun Gongu dokonce takové sebeupálení nedávno sami zřejmě zorganizovali, aby jej použili jako argument PROTI tomu hnutí (tj. je to, jako by STB sama vmanipulovala Palacha k upálení, aby z toho pak udělala argument o nepřijatelnosti a šílenství protivníků okupace).
    Jestli to bylo účinné – no, ne dostatečně, je otázka, jestli by to Palach udělal, kdyby znal důsledky, doufal asi ve větší. Nějaký pozitivní význam to ale mělo, byl to jeden ze symbolů odporu celou normalizaci, opora lidí, kteří stáli proti režimu.
    Ad hladovky: tam je to spíš mezi klasickým mučednictvím a sebevraždou, protože moc vždy může (teoreticky) splnit požadavky hladovkáře a on tedy nezemře, je to vlastně druh vydírání, často ale s pozitivním cílem (jestli vůbec lze třeba tlak na vzdání se neoprávněné moci nazvat vydíráním). Nehledě k tomu, že hladovka dnes vyžaduje určité ohledy ze strany moci (jinak vás prostě svážou a vrazí vám kapačku do žíly).
    Jinak, ten Beran to napsal docela hezky. A Ladislav zase dobře ukazuje, že ta hranice mezi mučedníkem a sebevrahem je dost umělá. A to s vězni NKVD je fakt síla – to by mohl za klasickou sebevraždu považovat jen šílenec.

    • Hamish napsal:

      Sebevrah – zabije se sám.
      Mučedník – je zabit jiným pro víru katolickou.
      O jaké umělé hranici tu hovoříte?

      • cinicius napsal:

        Či, jak už jsem napsal jinde, abych vypíchl ten rozdíl: Mučedník je ten, kdo zemřel, protože trval na tom, že bude konat dobro a ne zlo. Sebevrah je človek, který zemřel tak, že zlo (sebevraždu) sám spáchal.

        • Mirek napsal:

          Jeho smrt je ale zlem tak jako tak (pokud je zlem), tj. zlo se bude konat tak jako tak, pokud bude stát na svém (jak píše Ladislav). Ten speciální důraz na to, zda se zabije sám nebo jej zabije někdo jiný, je podle mě z hlediska přirozenosti neobhajitelný (samozřejmě si ho může některá z křesťanských skupin nebo specielně katolíci držet, ale mám dojem, že jej třeba katolíci postupně pouští).

          • cinicius napsal:

            Ale zlo padá na hlavu vraha – v případě mučedníka. Sebevrah je ale vrahem sám.

          • Hamish napsal:

            Speciální důraz na to, kdo zlo spáchá, je naopak naprosto klíčový a především logický.
            Nevím, co myslíte slovy „z hlediska přirozenosti“.
            Katolíci věří tomu, čemu věřili prvotní křesťané. „Katolíky“ poznáte snadno podle toho, že se této víry pouští.

        • Pavel Zahradník napsal:

          Ještě k tomu mučednictví: Existují opravdu nějaké hraniční případy mezi mučednictvím a dobrovolným přivozením smrti („sebevraždou“), o kterých se hojně diskutuje. Například sv. Maxmilián Kolbe, který se dobrovolně přihlásil k smrti v bunkru hladu. Před jeho beatifikací se proto diskutovalo, je-li jeho smrt mučednická, existují na to obsáhlé církevněprávní a teologické práce, nakonec byl beatifikován jako vyznavač. (Kanonizován však už byl jako mučedník, za Jana Pavla II. se už na takovéhle jemné distinkce kašlalo.) Nepochybně nejasností jeho smrti argumentoval i advocatus diaboli (ten tehdy ještě nebyl zrušen). Nebo drinské mučednice – ty, bráníce se před znásilněním, vyskočily z druhého patra a těžce se zranily. Pokus o sebevraždu po vzoru starokřesťanských panen, jejichž uctívání jako mučednic působilo takové problémy sv. Augustinovi? (Samozřejmě jejich cílem bylo uniknout znásilnění, nikoli spáchat sebevraždu, ale s možností smrti při skoku z takové výšky – stačí se podívat na fotografie – musely počítat.)

          • cinicius napsal:

            To jsou zavádějící příklady. Kolbe byl zavražděn, nespáchal sebevraždu. A pokud jde o drinské mučednice – podstoupit i velké riziko je něco úplně jiného, než spáchat sebevraždu.

          • VlaM napsal:

            Nastudujte si, prosím, princip dvojího účinku. O ten se tady v obou případech jedná.

    • MichalD napsal:

      Nevím, proč je zde pořád snaha relativizovat hranici mezi vraždou a sebevraždou, to je jako bychom chtěli relativizovat podlezení a přelezení zábradlí a tvrdili, že to zábradlí je tam jaksi umělé a že ta hranice není tak jasná.

      Já nechci žít ve světě, kde po každém překonání zábradlí je třeba napsat filozofický elaborát a dialekticky zkoumat, zda jsem ho přelezl nebo podlezl, a nakonec stejně zjistit, že to stejně nikdo neví. Já žiji ve světě, kde beru zodpovědnost za to, zda přelezu nebo podlezu, až to udělám tak je nezpochybnitelné jak jsem zábradlí překonal a nevykrucuji se řka, že to přelezení bylo vlastně takové napůl podlezení. Samozřejmě tam stále zůstává otázka, zda zvolená forma překonání byla správná a jaké to má důsledky. Na to se soustřeďme. Pokud ale zrelativizujeme už základní pojmy, k tomu podstatnému se nikdy nedostaneme.

    • vonrammstein napsal:

      Efektivní prostředek boje v tomto případě by byl zabíjet bolševiky jakožto ne-bližní a nositele zla. To je objektivně ospravedlnitelné. Takový laický primitivní exorcismus.

  13. Pavel Zahradník napsal:

    Myslím, že sebevražda, vykonaná pro blaho obce, nemá s mučednictvím mnoho společného, zato má hodně společného s obětováním vlastního života ve válce, kde k tomu dochází poměrně často. Asi nejvíc ta podobnost bije do očí v případě japonských kamikaze, jejichž skutky nepochybně žádný morální teolog za hřích pokládat nebude – primární tu je snaha zničit nepřátelskou loď a teprve druhotně z toho vyplývá nutnost obětovat svůj život (například za vlast). Ti, kdo takto obětují vlastní život, pak mohou tvrdit, že přece také konají pro dobro obce. Takoví irští hladovkáři z roku 1981 (Bobby Sands a devět dalších) se navíc pokládali za vojáky (bojovníky IRA, event. PIRA či INLA), takže ta podobnost s kamikaze je ještě větší. (Jiným, ale v lecčems podobným případem, o kterém se z etického hlediska rovněž může diskutovat, je třeba atentát na Heydricha – z jedné strany šlo o vraždu předního politika, z druhé strany o legitimní bojovou akci vojáků proti uniformovanému nepříteli). Opět zdůrazňuji, že nechci být apologetou takovýchto skutků, ale jenom se mi nelíbí bezmyšlenkovité opakování, že je to sebevražda a tečka, že tu žádný problém neexistuje a že je to stejná sebevražda, jako když někdo prohraje všechny peníze v kartách a pak se oběsí. Přinejmenším dotyční vesměs jednali bona fide. Dovedu si představit, jak by o této otázce někdy v 17. století dovedli probabilisté, aequiprobabilisté, rigoristé a laxisté dlouho diskutovat…

    • honzah napsal:

      Jenže pořád je tu rozdíl – kamikadze se dá narazit na princip dvojího (nerozděleného) účinku, ale sebezapálení nikoliv.

      A s tou hladovkou – vnímám ji už jako sebevraždu, ale pokud je spojená s jasným ultimátem, tak přeci jen ne tak úplně stoprocentně jistě – Mirkovy námitky v této otázce odpovídají tomu, co mě napadlo.

      • Pavel Zahradník napsal:

        Ale i u sebezapálení, stejně jako u kamikaze, můžeme mluvit o principu dvojího účinku: Jednání kamikaze má za následek dvojí účinek: 1) Dobrý (zničí loď) a 2) zlý (přijde o život). Jednání Siwce nebo Palacha má za následek taky dvojí účinek: 1 Dobrý (stát změní požadovaným způsobem svoji politiku) a zlý (přijde o život). Ten dobrý účinek se přirozeně nemusí povést – stát, jak víme, svoji politiku nezměnil, ale i poměrně značnému procentu kamikaze se jejich akce nepovedla – sice zahynuli, ale loď nezničili.

      • MichalD napsal:

        „narazit“ na kamikadze princip dvojího účinku lze stěží, a to ani kdyby se ze strany Japonska jednalo o spravedlivou válku. Podmínkou přijatelnosti skutku s dvojím účinkem, kdy jeden je dobrý (obrana ve spravedlivé válce) a druhý špatný (zabití), je, že samotný skutek není sám o sobě zlý. Zde je právě vidět ten jemný, ale významný rozdíl mezi i seberiskantnějším (až beznadějným) klasickým útokem bombardérem a útokem kamikadze. V tom prvním případě tím skutkem, který vede ke smrti posádky, je navedení letadla do určitého prostoru, sice možná s minimální nadějí na přežití (navedení letadla samo o sobě špatným skutkem není), ve druhém se pilot sám nechá zašroubovat do létající bomby, z níž není úniku a sám se navede na cíl a odpálí (tj. zabije se, což samo o sobě špatným skutkem je).

        K tomu druhému případu: pokud člověk ze své vlastní vůle se zabije hladovkou, tak bezesporu o sebevraždu jde a nic na tom nemění, zda při tom vydával nějaká ultimata nebo ne. Otázka může být, jak dalece vládl, zejména v poslední fázi hladovky, svobodnou vůlí a jak dalece třeba litoval (nadpřirozenou lítostí) svých činů, které ho do tohoto stavu dovedly. Ale to už se opakuji, posuzování této roviny není na nás …

    • Hamish napsal:

      Nezlobte se, ale přijde mi to jako že „účel světí prostředky“.
      Smí člověk volit takové prostředky, které jsou samy o sobě těžkým hříchem, jsou chtěny třebas sekundárně, přesto zůstávají (kamikadze, hladovka)? Nepochybně nesmí.
      Přičemž u japonských pilotů se skutečně o „dobré skutky“ nejednalo. Bojovali ve válce, která byla evidentně nespravedlivá. Oni byli agresoři a fakt, že se bránili USA na tom nic nemění. Jasně, obyčejní vojáci byli natolik zblblí, že jen těžko to mohli poznat, ale zase bych z lidí nedělal stroje bez svobodné vůle.
      Jakkoli si vážím vašich textů, třeba k „blahořečení“ Wojtyly, tady nesouhlasím.

      • Pavel Zahradník napsal:

        Nechtěl jsem řešit otázku, vedlo-li spravedlivou válku Japonsko, nebo USA, nebo ani jeden z nich. To padá na vrub těm, kdo válku vyhlašovali či posílali do ní vojáky, ale od jednotlivých vojáků nikdy Církev nevyžadovala, aby řešili otázku, zda je jejich vrchnost posílá do války spravedlivé, nebo spravedlivé. Příklad s kamikaze jsem uvedl jen jako hodně názorný příklad – můžete si tedy představit nějakou jinou, jednoznačně spravedlivou válku, kde vojáci používají stejnou metodu jako kamikaze.

        • Hamish napsal:

          Spravedlivá/nespravedlivá – legie za První války a zcela rozdílné pohledy katolíků na ně. Přísaha vynucená/nevynucená – tohle Církev po vojácích chtěla. Na tom stojí mnohé.
          Kamikadze jsem pochopil a také vysvětlit, proč se s vaším výkladem absolutně nemohu ztotožnit.
          I ta nejméně nadějná vojenská akce musí mít mizivou šanci na úspěch (kterým je přežití), aby bylo možné ji z, katolického pohledu, jak ho chápu, ospravedlnit. Kamikadze nenabízí nic, než smrt a zoufalství. Jít do boje s vědomím, že stejně zdechnu a chci zdechnout, je hřích.

          • Pavel Zahradník napsal:

            Myslím, že Váš pohled je zásadně mylný. „I ta nejméně nadějná vojenská akce musí mít mizivou naději na úspěch“ – ano, rozumí se úspěch pro armádu, případně její konkrétní část. Útoky kamikaze měly velkou naději na úspěch, tj. na zničení nepřátelských lodí a oslabení bojové síly nepřítele. Otázka přežití konkrétního vojáka je pro jeho velitele vedlejší – jistě, je-li to dobrý velitel, neposílá svoje vojáky zbytečně na smrt, ale může třeba vědomě poslat na smrt vojáka nebo několik vojáků, aby svým odporem zdrželi nepřítele a zachránili tak životy ostatním vojákům. Kamikaze pak rozhodně nebyli posíláni na smrt zbytečně. Nevím také, jak jste přišel na to, že kamikaze nabízeli „zoufalství.“

          • MichalD napsal:

            ad Pavel Zahradník: hamish jasně hovoří o „šanci na úspěch (kterým je přežití)“, nevím proč mluvíte o šanci na úspěch „pro armádu“. To je zcela zvrácené chápání. Velitel, který posílá své vojáky do prakticky (pro ně) ztracené akce tak nikdy nesmí činit s vědomím, že je posílá se zabít (tj. spáchat sebevraždu, podobně je nepřípustné použít někoho jako tzv. živý štít). Vyslání vojáka do akce s malou nadějí na přežití je ospraveditelné opět jen v situaci, kdy, kdy lze aplikovat princip dvojího účinku.

          • Hamish napsal:

            Pane Zahradníku, zcela se míjíme a já se s vámi zde hádat nebudu. Oba vidíme věc zcela jinak, rozhodně jste mne ale svými „argumenty“ (když dovolíte) nepřesvědčil, že hovoříte z pohledu katolické mravouky. Spíše osobního přesvědčení.
            Děkuji MichaloviD, který mou argumentaci pochopil a správně vyložil.
            Vy jste toliko míchal hrušky s jabky a dost mne překvapuje, jaké úskoky jste dělal, abyste nemusel uznat omyl (Michalův argument „bombardér“).
            Jste historik, předpokládal bych lepší znalost všech skutečností stran kamikadze – zoufalý čin v době, kdy válka byla prohraná a Japonsko si to jednoduše nechtělo přiznat. Kamikadze byli cvičeni jako sebevražední piloti. Pokud nějaký přežil, nebylo to proto, že akce byla provedena tak, jak provedena být měla – počítalo se se smrtí, prováděly se náboženské obřady podobné samurajským obřadům před rituální sebevraždou, atd.
            Obhajovat kamikadze je proto podle mého chápání katolické mravouky, zcela nepřípustné. Jasná sebevražda, byť zaobalená do boje proti nepříteli.

          • Pavel Zahradník napsal:

            Ad MichalD 9:06: Já samozřejmě vím, že Hamish mluví o „šanci na úspěch (kterým je přežití)“, ale já jsem to úmyslně změnil – to je přece naprosté neporozumění vojenské etice – velitel je přece povinen se v první řadě starat o úspěch v boji a ne o život jednoho či druhého svého vojáka. Velitel může a někdy musí posílat své vojáky, jak píšete, „do prakticky (pro ně) ztracené akce“, a to i „s vědomím, že je posílá se zabít“; naprosto absurdní pak je, když k tomu dodáváte „tj. spáchat sebevraždu“ – přece i kdyby to byl velitelův hřích (jako že není), v žádném případě by voják, plnící velitelův rozkaz, nepáchal sebevraždu.
            Ostatně nejlepší ospravedlnění akcí kamikaze (anebo toho vyhození opevnění se sebou samým do vzduchu, o kterém jsem se také zmínil) podává otec Bocheński v „De virtute militari“, kde říká: „Existuje tu však tato otázka: jestli se smí kvůli taktickému cíli riskovat pravděpodobnou smrt, smí se také jít na jistou smrt? Smí se například způsobit detonace výbušniny, když vím, že přitom zahynu? Obtíž tu spočívá v tom, že podobné skutky mají zdání sebevraždy, která je z hlediska obecné etiky vždy nepřípustná jako skutek v zásadě neetický. Je to však jenom zdání. Voják, jenž provádí detonaci výbušniny, vykonává činnost, jejímž cílem není jeho vlastní smrt a která přímo nesměřuje proti němu; jde o zničení nějakého jiného objektu. Z tohoto zničení vyplyne především užitek, který měl na mysli vykonavatel, případně velitel – a teprve v souvislosti s tímto užitkem, jako vedlejší efekt a přirozeně proti vůli konajícího vyplyne smrt. Nejde tu tedy o sebevraždu z etického hlediska a takováto akce není nedovolenou. Naproti tomu sebevraždou by v každém případě bylo zastřelení sama sebe, aby se uniklo zajetí – a není žádný argument, který by takovouto činnost mohl omluvit.“

          • MichalD napsal:

            ad Pavel Zahradník – „neporozumění vojenské etice“: asi bychom si měli jasně říct, o jaké etice mluvíme. Pokud mluvíme o křesťanské etice, pak jistě není pravdou, že velitel není povinen se starat o o život svého vojáka, stejně jako další vývody, které uvádíte. Opět Vás musím upozornit na rozdíl „poslat někoho se zabít“ a „poslat někoho nasadit svůj život“. Ale to už se opravdu motáme v kruhu. Pokud tento rozdíl nechcete rozeznat, nemá smysl v diskusi pokračovat.

          • Pavel Zahradník napsal:

            Ad MichalD 9:16: Škoda, že jste nereagoval na ten citát z Bocheńského… Bocheński sice nebyl neomylný, ale ve vojenské etice, která byla jednou z těch oblastí, na které se specializoval, ho můžeme považovat za dost velkou autoritu.

            Ano, a ještě k těm pořád se opakujícím snahám odvést řeč na otázky, vedlo-li Japonsko spravedlivou válku, či nikoli, měly-li útoky kamikaze v té době vojenský smysl atd. To jsou otázky, které mohou být užitečné pro mravní posouzení jednání japonského císaře, ministerského předsedy, náčelníka generálního štábu atd., ale pokud jde o řadového důstojníka-kamikaze, jsou naprosto irelevantní – jeho povinností bylo poslouchat své nadřízené a dost (samozřejmě, aby mě někdo zas nechytili za slovo, jen v tom případě, nepřikázali-li mu něco nemorálního).

          • MichalD napsal:

            ad Pavel Zahradník: k tomu Bocheńskému: já to chápu tak, že velitel může poslat vojáka provést jakkoliv nebezpečný úkol, i s minimální nadějí na přežití, ale nikdy nesmí říct „běž se tam vyhodit do povětří“. Já myslím, že ten rozdíl je zřejmý: Je rozdíl, zda objekt spadne v důsledku toho, že jsem se zabil, nebo jestli zahynu v důsledku toho, že objekt spadl. Pokud se opásám výbušninou, vlezu do objektu a tam se takto „odpálím“, je zřejmé, že z hlediska principu dvojího účinku zde dojde k jednomu dobrému (objekt spadne) a jednomu špatnému (jsem zabit), ale čin sám o sobě je mravně špatný („odpálil jsem se“). Pokud do toho objektu donesu výbušninu, tu tam odpálím a nestačím utéct, nejedná se o mravně špatný čin.

            Jinak zcela souhlasím s Vaším pohledem na to, že pro mravní posouzení sebevražedného útoku je irelevantní, zda je proveden v rámci spravedlivé nebo nespravedlivé války a zda má nebo nemá vojenský význam.

      • cinicius napsal:

        Otázka (ne)spravedlnosti v této válce není zas až tak jednoduchá. Spojenci a Japonsko žili v nevyhlášeném nepřátelství léta a Spojenci se snažili Japonskou říši hospodářsky umořit tak, že ji postupně odřezávali od surovinových zdrojů. A pokud máte přehled o způsobu, jakým Američané spalovali Japonsko na popel – vrháním zápalných bomb na civilní čtvrti postavené ze dřeva, pak to dává zoufalým útokům japonských kamikadze na americké letadlové lodi podstatně jiný rozměr, než nějaké šílené běsnění agresora. Tím neobhajuji myšlenku kamikadze, ale zpochybňuji tvé podání soudobých reálií, které není k Japonsku příliš fér.

    • MichalD napsal:

      Nezlobte se, ale já vaší logice vůbec nerozumím. Vy opravdu nevidíte rozdíl mezi demonstrativní sebevraždou „pro blaho obce“ a obětováním života ve válce? Opravdu nevidíte morální rozdíl mezi položením života při útoku standardním bombardérem a útoku kamikadze? Jak jste přišel na to, že sebevraždu kamikadze nebude „žádný morální teolog pokládat za hřích“? Jaký vliv na morální posouzení demonstrativní sebevraždy irských hladovkářů má to, jestli se pokládali za vojáky?

      Máte ale pravdu v jedné věci: sebevražda prohravšího karbaníka je zcela něco jiného než naplánovaná demonstrativní sebevražda. U toho karbaníka je naděje, že mohl jednat ve stavu omezené svobodné vůle (třeba v důsledku nějaké skryté duševní choroby, která se projevila v důsledku stresu), posuzování toho ale už opravdu není na nás, může nám to ale dát naději ve smysluplnost modliteb za spásu jeho duše. Tím ale nechci říct, že modlitba za spásu duše nešťastného Jana Palacha je bez naděje, Pán Bůh mu dal po tomto tragickém činu ještě tři dny života a můžeme doufat, že mohl svého činu litovat lítostí alespoň nadpřirozenou nedokonalou a obrátit se.

      • MichalD napsal:

        toto bylo myšleno pro Pavla Zahradníka, než jsem to odeslal tak se zde objevily další dva příspěvky …

      • Pavel Zahradník napsal:

        Jen stručně odpovídám na položené otázky:
        1) Mezi sebevraždou „pro blaho obce“ a obětováním života ve válce rozdíl vidím; chtěl jsem říci jen tolik, že oba tyto skutky nejsou od sebe tak diametrálně vzdálené a leckomu (tedy i těm, kdo se této sebevraždy dopustili) může tento rozdíl splývat.
        2) Zato mezi pilotem bombardéru a kamikaze opravdu mravní rozdíl nevidím, snad jen ten, že kamikaze je přece jen „férovější“ – pilotu bombardéru (činnému nad celým Japonskem a Německem) i při největší snaze (jak známo, při kobercových náletech na města tato snaha absentovala) hrozí, že zabije civilisty, zatímco kamikaze útočili na válečné lodě, kde toto nebezpečí nehrozilo.
        3) Irští hladovkáři pokládali oběť svého života za obětování života ve válce, které i Vy, jak vyplývá z Vaší druhé věty, zřejmě schvalujete.

        • MichalD napsal:

          ad Pavel Zahradník:

          1) v tom je právě ten problém, že morální hodnocení těchto dvou skutků mnoha lidem splývá, ale rozdíl mezi nimi je podstatný – viz můj komentář výše týkající se podmínky nutné pro akceptování činu s dvojím účinkem

          2) zde neřešíme otázku cíle útoku (civilisté vs. vojáci), ale otázku sebevraždy nebo položení života v boji

          3) už tady bylo několikrát řečeno, že nasadit život a případně jej i položit ve válce není to stejné, jako si život vzít. Doporučoval bych přečíst si odpovídající pasáže v Summa Theologiae II-II q. 40 a II-II q. 64 (http://summa.op.cz/sth.php?P=SS)

          • Pavel Zahradník napsal:

            No, jelikož sv. Tomáš vůbec neřeší otázku sebevraždy pro blaho obce, tak nám dotyčná místa Summy nijak nepomohou. (Maximálně by se této otázky mohla týkat zmínka o Samsonovi, ale to, že z jeho sebevraždy měla prospěch obec, Tomáš nijak nevypichuje a jeho citát ze sv. Augustina je, řekněme to upřímně, dost rozpačitý – když se podíváme do De Civ. Dei I. 26, vidíme, že Augustin je – v případě Samsona a křesťanek, které se zabily, bráníce svou čistotu – prostě na rozpacích a pořád opakuje „možná tomu bylo opravdu tak“, „možná to udělaly proto“ atd.)
            O kamikaze jsem stále přesvědčen, že není o čem diskutovat – voják chce zničit nepřátelskou loď (to je jeho cíl) a při té příležitosti zahyne. Stejné to je, když voják vyhodí do povětří opevnění, ve kterém se sám nachází, a sám přirozeně také zahyne – jeho cílem není se zabít, ale uškodit nepříteli; kdyby se zázrakem zachránil, byl by jistě rád (jsou i kamikaze, kteří přežili).
            Ale už to nechci natahovat – znova opakuji, že jsem nechtěl obhajovat sebevraždy pro blaho obce (ani hladovky, ani sebeupálení), které také odsuzuji, ale vadil mi ten příkrý tón o dotyčných osobách, neschopnost uznat jejich statečnost, velkodušnost a spoustu dalších ctností a ušlechtilých vlastností, byť bohužel (ale opírajíce se o argumenty, které nelze jen tak jedním slovem suverénně odmítnout!) sešli ze správné cesty. Sv. Augustin o Raziášovi řekl, že jeho smrt byla velká, ale nebyla dobrá (List 204) – ale tu velikost, jak vidno, uznal.

      • Lukáš Biskupický napsal:

        Přiznám se, že žádnou podobnost mezi sebeupálením a kamikaze nevidím. Oni ti Japonci, co to dělali, byli křesťané a žádný morální teolog by to neodsoudil?

        Spíš se mi Palachovo jednání jeví jako zkratový projev zoufalství a bezmocnosti. Podobně jako konkrétní případ, který znám z dob socialismu. Mladý muž (člen KSČ) se právě oženil a dítě bylo na cestě. Šel na městský úřad opakovaně žádat o byt, ale tam mu znovu soudruzi řekli, že mu ho nemůžou dát – a on se naštval a otevřeným oknem vyskočil z kanceláře ze 2. patra. Jistě nechtěl se zabít (a nezabil se, jen hodně zranil), ale chtěl „nějak“ šokovat a dosáhnou změny názoru druhé strany.

        • Pavel Zahradník napsal:

          Mezi sebeupálením a kamikaze je podobnost v tom, že v obou případech dotyčný obětuje vlastní život, přičemž i samotný akt usmrcení vykoná sám. Ano, mezi japonskými kamikaze byli i křesťané. Popravdě řečeno o kamikaze jsem se zmínil jen mimochodem a vůbec mně nepřišlo na mysl, že by (na rozdíl od sebeupálení) jejich akce mohl někdo z morálního hlediska odsuzovat; pořád to naprosto nechápu – co se na jejich, z vojenského hlediska naprosto legitimních akcích na legitimní válečné cíle může někomu nelíbit? (Tu zmínku o morálních teolozích jsem napsal jako naprostou samozřejmost; opravdu nevím, co by i nejpřísnější morální teolog mohl proti jejich akcím mít.)
          Jinak v těch sebeupáleních rozhodně nevidím „zkratové projevy zoufalství“, obdobné tomu mladíkovi, který vyskočil z okna, už proto, že šlo vesměs o akce pečlivě připravené, takže nemohlo jít o „zkrat“ – bylo-li v tom zoufalství, to ovšem vědět nemůžeme.

          • MichalD napsal:

            Opět: to, že je akce legitimní z hlediska cíle a doby ještě nečiní jakýkoliv prostředek k jejímu dosažení legitimním. Není dovoleno používat morálně špatného činu k dosažení dobrého cíle.

            Pokud mravně špatný čin je proveden jako „akce pečlivě připravená“, pak tím hůře. Naopak v případě „zkratového projevu zoufalství“ může být vinna umenšena právě tím, že v takových okamžicích může být svobodná vůle pachatele omezená nejrůznějšími faktory.

  14. Marko7 napsal:

    Pekny clanok, a vystizny. Nesmieme sa vzdat nasich hodnot.
    A ked sme pri mucenikoch, Thomas Morus, mucenik nasilnej protestantizacie v Anglicku z jedneho serialu (v niektorych zaberoch vystihuje vizualnu krasu, bohatstvo a mystiku katolicizmu):
    Thomas Morus

    • Marko7 napsal:

      alebo poprava Thomasa Mora pocas nasilnej reformacie v tomto seriali a jeho statocna rec (na konci su nasilne sceny, tak to pred popravou vypnite):
      Thomas Morus
      Alebo kardinal Fisher a jeho statocnost pocas nasilnej reformacie (pred koncom tiez mozeme vypnut, bude tam poprava:
      Kardinal Fisher

  15. Reo napsal:

    Jan Palacha mi je líto. Upřímně.

    To je asi vše.

    Tragická doba, tragické rozhodnutí a tragičtí lidé, které až tento čin burcoval. Tragické rozhodnutí, nelze oslavovat, z historického obrazu naší země však také nelze smazat.

    Křesťan takovéto řešení životních nespravedlností nemůže doporučovat/poporovat, zda-li v tomto případu byly vnitřní pohnutky jaksi čistší než se navenek zdá a blíže mučednictví – to už je jen na Bohu.

    Hnusná doba

  16. Mirjam napsal:

    Jan Palach věřil v to, že vyburcuje lidi proti morálnímu zlu, které se tady tehdy odvíjelo ve velikém měřítku. Že zvolil sebevraždu jako oběť není sice možné podporovat ani schvalovat, ale proč se nesoustředit na jeho úmysl, který byl sice ve velké míře provokativní, ale vnitřně upřímný, protože sahal až na dno lidskosti.- Neposuzujme proto jeho úkon z hlediska soudce, to nechme na Bohu, ale tak, zda bychom my byli schopni obětovat sebe sama (byť jiným způsobem) za osvobození ostatních od zla. Jeho úmysl nebyl rozhodně hříšný, věřil, že něčemu a někomu prospěje. Že zvolil sebevraždu nebylo sice na místě, ale věřme v jeho odvahu. Vždyť se jedná o přesvědčení a maximální vzdání se sebe. Jeho víru a přesvědčení, tuším, nekonečně milostivý Bůh vzal v potaz. A my nesuďme a nebudeme souzeni. Jedná se o někoho, kdo se pro nás vzdal života. Byť neschválitelným způsobem.

    • Hamish napsal:

      Váš text je plný sebevyvracení – nedává dost dobře smysl.

      • Mirjam napsal:

        Ale dává: v tom smyslu, že soudit věc způsobem, který se tu uskutečňuje, je dílem špatně položené otázky. – Ostatně sama jeho čin neodsuzuji, ba naopak si jej z uvedených důvodů vážím. – Palachova sebeoběť se stala rovněž při jejích výročích impulsem k demonstracím, najmě předcházela v roce 89 demokratizaci našeho státu. A to se mu nesmí upřít. To, co zanechá člověk v mysli lidí, je též zhodnocením jeho činů a úmyslů. Pokud jsou lidé, kteří jeho oběť pochopili, je tato oběť zhodnocena v obrysech jeho úmyslů a tedy pravdivě. A tím je i napněná tak, jak si sám přál.

        • Hamish napsal:

          Vážíte si sebevraha a sebevraždy?
          Skutečně ďábelské.

          • Mirjam napsal:

            Nevážím si sebvraždy. Ale Palacha, a to je ze zmíňených důvodů rozdíl. Nedovoluji si totiž soudit a odsuzovat. Nevidím do nitra člověka, ale vím, že trpěl a cosi rozhýbal. Alespoň se jej snažím pochopit, protože se bojím, že bych jinak zasahovala do Božích kompetencí.

          • Hamish napsal:

            Aha. Takze si nevazite sebevrazdy, ale vazite si sebevraha, ktery ji spachal.
            Snazite se ho nesoudit, presto soudite (kdyz jeho skutek posuzujete). A to tak, ze vas soud neni slucitelny s krestanstvim.
            Zvlastni…
            Mame prostredky k tomu, abychom jeho cin posoudili z hlediska mravouky. Subjektivni vinu nikdo neposuzuje. Objektivne je jeho cin absolutne neprijatelny.

  17. Honza Kohoutek napsal:

    Hamish a Pavel Zahradník:
    Myslím, že pokud pilot v zoufalé situaci narazí svým letadlem do válečné lodi proto, aby zachránil bezprostředně ohrožené životy civilistů či svých spolubojovníků, které loď ostřeluje a není jiná možnost, jak loď potopit, tak je to oběť. Podobně jako kdyby s letadlem vletěl do dráhy střely mířící na nemocnici.
    Pokud se ale piloti dopředu cvičí k tomu, aby cíleně útočili proti nepřátelským lodím tak, že se budou cíleně zabíjet, tak je tento způsob výcviku a tento způsob vedení boje odsouzeníhodný. Povinností válečných stratégů a velitelů by mělo být vymyslet jinou metodu jak porazit nepřítele, a to takovou, která zachovává důstojnost vojáků a nedělá z nich živé naváděné střely.
    Myslím, že se člověk pro záchranu druhých může vydat i na misi, ze které se stoprocentně nevrátí, pokud je tam oprávněná naděje, že to povede k oné záchraně. Například pokud hrozí jaderná havárie, musí pracovník elektrárny dělat vše proto, aby této havárii zabránil, a to i v případě, že je přitom vystavován smrtelným dávkám ozáření.

  18. Mirjam napsal:

    Pan kardinál Duka se vyjádřil vzhedem k Palachovi jednoznačně. Soudíte i jeho?

  19. Lukáš Biskupický napsal:

    Sebevražedné oběti Jana Palacha a Jana Zajíce (a komunisty Evžena Plocka) jsou nekřesťanským způsobem protestu či boje po vzoru sebeupalování budhistických mnichů. Také japonský způsob boje kamikadze, který tu uvídí Pavel Zahradník, je způsob pohanský, k tomu není více co dodat.

    Ale když už jsme u toho sebeupalování, příští rok bude 10. výročí, kdy se 6. března 2003 upálil Praze 19letý středoškolský student Zdeněk Adamec na protest proti polistopadovému režimu, a přihlásil se k odkazu Jana Palacha a Jana Zajíce.

    Z odkazu Zdeňka Adamce:

    …“Ani po revoluci v 17. listopadu 1989 jsme si příliš nepomohli. Jistě už můžeme svobodně hlásat že ten nebo onen politik se nám nelíbí atd. aniž by nám hrozila práce v uranových dolech, ve školách již není nejdůležitější k zahájení výuky fotka Lenina ani do našich dětí nikdo nevtlouká žádnou propagandu atd. Ale bohužel se objevili jiné věci. Takzvaná demokracie kterou jsme si vybojovali vlastně demokracií v pravém slova smyslu není.
    Je to jen vláda úředníků, peněz a dalších mocipánů kteří šlapou po obyčejných lidech. Celý svět je již ovládnut penězi a zkažen. Na záchranu není pozdě ale pokud budeme takto pokračovat dále tak se buď všichni udusíme ve znečištěném vzduchu nebo povraždíme při válce. Možná jste četli v novinách, viděli v televizi co se dnes děje. Každý týden vražda, střílí se už i ve školách. A kdo za to může?
    My všichni, ano my všichni kdo na to nečině přihlížíme, nebo si říkáme to se nás netýká atd. Je tomu asi rok co se střílelo ve školách. Nikdo proti tomu nic neudělal. Stále každý den usedáme k televizi, to jest Satanův vynález pokud to tak nazvu. Koukáme se na krvavé filmy, dovolujeme aby se na to dívaly i naše děti(v mnohých rodinách vychovává děti spíše televize než rodiče) co tedy můžeme čekat? V zdánlivě nevinném kresleném filmu Tom a Jerry je víc násilí než v kdejakém jiném filmu…“
    Zdroj:
    http://zpravy.idnes.cz/domaci.aspx?r=domaci&c=A030306_153841_domaci_mhk

    • Pavel Zahradník napsal:

      Paranoik Zdeněk Adamec se odpálil ani ne tak „na protest proti polistopadovému režimu“, jak chybně píšete, ale spíše proto, že ho údajně pronásledovali tajuplní teroristé, kteří ho využili k vytváření webových stránek (sám o tom píše v závěrečném odstavci svého prohlášení, na které odkazujete). Inspiraci Palachem nešťastní paranoici ke svému činu přirozeně nepotřebují; Palach Adamce inspiroval v technice sebevraždy; kdyby nebylo jeho příkladu, Adamec by zřejmě skočil pod metro nebo něco podobného. Duševně nemocný Adamec se přirozeně sebevraždou nemohl dopustit žádného formálního hříchu; i v dřívějších dobách, kdy Církev oprávněně odpírala sebevrahům řádný křesťanský pohřeb, by pozůstalí po něm neměli s křesťanským pohřbem šílence žádný problém. Jakékoliv jeho přirovnávání k Palachovi je zcela absurdní.
      Ale dost už o Palachovi, který není tématem, jež by mne příliš zajímalo. Raději ještě k těm kamikaze: Jejich činy nejsou nijak pohanské (i když pohané mezi nimi přirozeně tvořili drtivou většinu), ale jde o metodu ve válce používanou odpradávna i křesťany; samozřejmě v minulosti se nepoužívalo letadel, ale podstata je táž: voják svým činem způsobí sobě smrt (a předem o tom ví), ale nikoli proto, že se chce zabít, ale protože chce uškodit nepříteli. Klasická potridentská morální teologie (ta ošklivá, kazuistická, kterou dnešní häringovci atd. tak upřímně nenávidějí) pojednávala obvykle o dvou takovýchto casusech – o vojákovi, který vyhodí do povětří zároveň sebe i nepřátelské opevnění, a o námořníkovi, který potopí sebe s celou svou lodí, aby se nedostala do rukou nepřítele, který by jí mohl využít. Když Vás nepřesvědčila autorita moje (tomu se nedivím), ani autorita otce Bocheńského (tomu se divím už víc), uvedu ještě největší autoritu v morální teologii, tedy sv. Alfonse. Ten ve své Summě o tomto problému jedná v Lib. III., tract. IV, cap. I, No 366-367, kde podle svého zvyku hlavně hojně cituje další potridentské moralisty. Jen několik citátů ze Summy:
      Alfons nejprve píše: „Item potest ad evertendam turrim hostilem aut perdendos hostes, pulverem incendere, etsi sciat se obruendum; uti et navem mergere vel incendere, ne hostis ea potiatur cum gravi reipub. damno, ut docent Less.“ atd. (Item může, aby zničil nepřátelskou věž či zahubil nepřátele, zapálit prach, i když ví, že ho to zasype; stejně jako může potopit či zapálit loď, aby se jí s velkým nebezpečím pro obec nezmocnil nepřítel, jak učí Lessius“ atd. A o kus dále se k tomu ještě vrací: „Ubi tamen eversionem illam turris et combustionem navis (si quidem nulla sit spes evadendi) timide et nonnisi ex gravissima, v. gr. boni publici, causa, videtur concedere. (Jakož i zmíněné zničení věže a spálení lodě (i když není žádná naděje na únik), lze, jak se zdá, opatrně a z mimořádně důležité příčiny, totiž obecného dobra, připustit).“ Nebudu citovat všechno, ale ještě k tomu casusu s potopením sebe i s lodí se vrací znovu a říká: „Sed affirmat Lugo cum Less. licere, si sit aliqua spes saltem modicissima.vitandi mortem, vel etsi mors est certa, vitari tamen expediat damnum publicum. (Souhlasí s tím Lugo s Lessiem, že je to přípustné, pokud je nějaká naděje, i když sebenepatrnější, na uniknutí smrti, či když, ačkoliv smrt je jistá, je vhodné zabránit škodě, kterou by utrpěla obec).“
      Je tedy jasné, že potridentští teologové o této otázce diskutovali, v obsáhlých traktátech ji rozebírali a mnozí hájili mravní přípustnost takovýchto činů; sv. Alfons se tu odvolává hlavně na Leonarda Lessia SJ a kardinála Juana de Luga SJ a sám se zjevně přiklání k nim, i když uvádí i opačné názory (třeba Antonina Dianu OTheat, jinak známého laxistu, ospravedlňujícího i souboj!). Nechci se moc rozepisovat, ale jde mi hlavně o to, že celá problematika je složitá, názor o přípustnosti činů à la kamikaze mezi katolickými moralisty (nemluvím přirozeně o tom, co si myslí „teologové“ po Druhém Vaticanu) přinejmenším rozšířený a k tomuto názoru se zjevně přikláněl i sám (od roku 1950) „nebeský patron všech zpovědníků a moralistů.“ Odsoudit bez rozvahy tento způsob boje jako pohanský a tečka mně opravdu nepřijde adekvátní.

      • Lukáš Biskupický napsal:

        Adamce k Palachovi tu nikdo nepřirovnal. Pouze jsem naznačil, že Adamec měl v Palachovi příklad. Jan Palach měl s největší pravděpodobností zase příklad v jistém mladíkovi z USA, o němž se dozvěděl asi týden před svým činem v televizi, jak se upálil v USA před kongresem. Ale dosti už o tom.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: