Wir sind Kirche a tzv. farářská iniciativa prosazují spoustu absurdních a nanejvýš zvrácených požadavků a principů. Jedním z nich je požadavek podávání svatého přijímání rozvedeným a znovu sezdaným. Dokonce existují i kněží, kteří tento strašný zločin páchají a vědomě přijímání těmto lidem podávají. A to nikoliv jen tajně – oni se tím dokonce veřejně chlubí, přičemž se zaklínají „milosrdenstvím“ a tím, že „spása duší je nadevše“… Těžko si lze představit hloupější a zvrácenější argumentaci…
Svaté přijímání je svátost. Přijímáne při něm Tělo a Krev Ježíše Krista, a proto z úcty ke Kristu jsme povinni přistupovat k němu ve stavu milosti posvěcující. Pokud nejsme ve stavu milosti posvěcující, tj. pokud jsme obtíženi smrtelným hříchem, nesmíme k přijímání přistoupit, protože nejenže by nám takové přijímání nebylo nic platné, ale navíc bychom se dopustili strašlivé svatokrádeže.
Není pochyb o tom, že jestliže se někdo rozvede a takzvaně „znovu ožení“ (říkám takzvaně, protože manželství je nezrušitelná svátost, není možné je rozvést a tudíž ani není možné se znovu oženit, pokud manžele nerozdělí smrt), pak žije a setrvává ve stavu smrtelného hříchu. Protože zneuctil a trvale zneuctívá svátost manželství, protože žije v konkubinátu, protože budí velké pohoršení. Takový člověk prostě nemůže přistupovat k přijímání.
Je povinností kněze odepřít přijímání věřícímu, o němž ví, že ho není hoden. Pokud to neudělá, pak se dopouští hned několika strašlivých zločinů.
V prvé řadě přijímá podíl na svatokrádeži, která je tímto přijímáním páchána, a postrkuje provinilce dále na cestě k zatracení. Copak lze něco takového dělat milosrdně a láskyplně? Těžko bychom našli čin, který by byl lásce a milosrdenství větším nepřítelem!
Dále je třeba pamatovat i na další zlo spojené s přijímáním takto zjevně nehodných. Pokud je kněz připustí, samozřejmě též sám vzbuzuje oprávněné pohoršení. A navíc dává svým činem najevo, všemu lidu i samotnému provinilci, že smrtelný hřích cizoložství není zas až tak hrozný, že nehodné přijímání není zas až tak hrozné. Lze představit strašnější a škodlivější lež?
Související texty:
Aktuality 
Jednou jsem byl na faře a pan farář mi říkal: „Já teď čekám snoubence na přípravu, ale to je s nima těžký, voni spolu už dlouho žijou…“
Jen to dořekl, vstoupili snoubenci. Každou neděli je vídám ve frontě na sv. přijímání.
Příhoda se stala loni na podzim a milí snoubenci stále chodí ke sv. přijímání a pan farář jim podává.
Mohu si myslet dvě věci: 1. pan farář jim to vysvětlil, oni už spolu nežijí a žijí tak, jak je hodno snoubenců. 2. pan farář jim neřekl vůbec nic, nebo řekl a oni se nezměnili.
Pan farář nepatří ani do tzv. farářské iniciativy, ani do „wir sind kirche,“ problém je asi jinde. Možná se za kněze málo modlíme.
„Příhoda se stala loni na podzim…“
A to ještě neměli svatbu? To máte ve farnosti tak dlouhou přípravu?
Nejsou oddáni, tuším, že v létě. Na druhou stranu musím přiznat, že pan farář dokáže zdržovat, když se mu zdá, že dotyčný čekatel ještě není připraven.
Pokud nejsou oddáni, žijí spolu a chtějí si přitom udělit a přijmout od sebe svátost manželství, tak bych se především ptal po jejich víře ve spásné účinky těchto svátostí – nejen manželství, ale i smíření a eucharistie.
Jako na zavolanou nám pan Jeroným Klimeš na toto téma vyperlil svěží článeček na Christnetu – prý „Hodnota trvalých, leč hříšných vztahů“. Ten člověk už to snad dělá ze zloby ke všem, kteří si chtějí uchovat čisté srdce.
Nevědomost hříchu nečiní ? Někteří lidé ani nevědí, že hřeší ?
Jasněěěě.
A příště o kůzlátkách.
Když někdo chodí ke svatému přijímání, těžko to bude člověk, který neví, co je to hřích.
Jistě, deformace špatnými pastýři je značná, ale opravdu tyhle naivní představy opustil.
Vy jste zřejmě nikdy nezažil, společnost mladých lidí, jdoucích ve velkém městě, bezostyšně ke svatému přijímání? Myslíte si že něco o bohu a víře vědí?
A myslíte si, že to není jejich vina?
Ne není, je to naše vina, to my jsme je špatně vychovali
Já je nevychovával. Jsem v jejich věku. Že můžou mít jejich rodiče a kněží nějakou spoluvinu, je sice pravda, ale pořád mají ještě také vlastní rozum a záleží na nich, jestli jej budou používat.
Mohla byste uz konecne prestat urazet Boha malym pismenem?!
Jinak, viz pan 🙂
Myslím, že Boha lze urazit hříchem, nikoli malým písmenem. Použití velkého/malého písmene může maximálně naznačit, jaký vztah k Bohu pisatel má. To je ale asi tak všechno.
U vás mám bohužel pocit, že nejdůležitější ze všeho je forma, pak hodně, hodně dlouho nic a pak teprve možná můžeme šeptem diskutovat o tom, jestli není i něco dalšího alespoň trošičku důležitého.
ad Takypijus: no vždyť jste si sám odpověděl, způsob psaní vyjadřuje postoj k popisovanému objektu – to je opravdu všechno. Vám by bylo také jedno, kdybyste např. měl ženu Marii a někdo by o ní psal jako o mařeně?
Pán Bůh, když si to tak přejete s velkým B, je jistě tolerantní, tu malou chybičku, starému člověku odpustí, na rozdíl od mladého , jak sám říká, člověka, nesmiřitelného a toužícího prosadit své, za cenu žabomyších, primitivních sporů, které nic neřeší, a v ničem nepomohou, ani vyšší inteligenci mladých, ba ani k jejich vzdělanosti, ve věcech víry. Rodina všeobecně, po generace zanedbávaná, státem, církví, i školou? Babičku, dceru ani vnučku, k víře nikdo nevychovával? Vy jste se mladý muži naučil číst a psát, kde prosím? Pýcha je hřích, to se ve škole neučí, to je totiž velká škoda.. A dar víry, jste dostal přímo od Boha? Nebo žádnou nemáte? Jinak by jste řekl, je třeba jít a nevědomé učit, jako svatý Petr. Nemíním s vámi dále diskutovat, neboť na křik a spory nemám patřičnou výbavu a vzdělání.
V českém křesťanském prostředí se často slovem Bůh označuje Bůh pravý, tedy Bůh Abrahámův, Ježíš Kristus, Pravý Bůh…,
zatímco nepraví bůžkové pohanů s malým b.
Tedy třeba věta – hinduisté uctívají mnoho bohů..
(prosím, berte to v potaz – propříště). Dík.
Pax
Jan
„Nevědomost hříchu nečiní ? Někteří lidé ani nevědí, že hřeší ?“
Ano. Velmi pravděpodobné je to u lidí s mentální retardací. U lidí, jejichž inteligence spadá do kategorie „normální“, je něco takového možné spíše výjimečně.
Píšem po slovensky, lebo to inak neviem, dúfam, že mi budete rozumieť.
Pri čítaní článku som sa snažil vžiť do Vášho života, do Vašich myšlienok, a tak som skonštatoval, že porekadlo: „nie všetko je zlato, čo sa blyští“ by sa dalo previesť aj na tento prípad. Začnime po poriadku.
1) Sviatosť manželstva sa má uzavrieť iba z čistej lásky (ak som správne pochopil to čo je písané v písme) – to znamená, že počas prípravy by mal farár dohliadať na to, aby bol pár pripravený na prijatie manželstva. To teda znamená, že časť rozvodov môžeme zvaliť na triko farárov, ktorí si neplnili poctivo svoju pastiersku prácu na poli vychovávania ku spolužitiu. Týmto by som teda uzavrel rozvody ako „iba chyba ľudí“
2) Predstavte si prosím vzorovú situáciu:
„Po dvoch rokoch prípravy sa mladý pár zoberie, začnú plánovať rodinu. Po roku uspejú a narodí sa im zdravé dievčatko. Matka ostáva na materskej dovolenke a otec musí prinášať do domu čo najviac peňazí. Nezvláda to, začne piť, bije manželku a tak jedného dňa manželka s dcérkou ujdú. Žena požiada o rozvod a snaží sa, aby spravila to najlepšie pre svoje dieťa, a tak sa snaží hľadať pomoc v kruhu rodiny, kamarátov, ale nikto, hoci sú veľmi silní veriaci jej nepomôžu. Dočasne bývajú na ubytovni, nemajú kam ísť. Jedného dňa sa však stane niečo, čo mladej žene s dievčatkom po približne mesiaci vyčarí úsmev na tvári. Syn vlastníka ubytovne ju pozve aby sa porozprávali a ponúkne jej nezištnú pomoc. Čím ďalej, tým viac, sa majú títo mladí ľudia radi a tak sa dohodnú, že kým dievčatko vyrastie, bude sa o ňu starať ako o svoju. Po dvoch rokoch sa zosobášia (úradne) a rok na to sa im narodí synček. Takto si žijú až do smrti v láske, pokoji a pokore, vychovávajúc svoje deti vo viere.“ Naozaj si myslíte, že aj takáto žena si zaslúži prísť o sviatosť rozhrešenia a sviatosť eucharistie?
Ad 1) a) Písmo v této věci dle mého soudu interpretujete chybně… b) Pokud jde o faráře, přisuzujete jim větší zodpovědnost, než jim přísluší…
Ad 2) a) Samozřejmě, že ano. b) A jinak – v dobrých rodinách a mezi skutečnými křesťany samozřejmě pomoc nalezne. c) Je těžké vychovávat své děti ve víře a žít přitom v konkubinátě (protože o manželství samozřejmě nejde). d) Ujasněte si pojem „nezištná pomoc“.
Pokud je společný život pro jednoho z manželů nesnesitelný (např. se musí obávat o své fyzické zdraví apod.), je možno se odloučit a zažádat na církevní soud o rozloučení od stolu a lože, který posoudí, zda je takové odloučení spravedlivě žádáno či nikoliv. Nicméně manželství trvá dál a nekončí jinak, než smrtí jednoho z manželů, takže žít s někým jiným je prachsprosté cizoložství, ať už to nazýváte, jak chcete, a zaobalujete do kdovíjak pěkných příběhů. Zkuste si tu Bibli otevřít znovu a přečíst si tam, co se píše o cizoložství a těch, kteří ho páchají – tohle je navíc cizoložství trvalé (nikoliv záležitost jednoho okamžiku) a bez vůle po nápravě – jak by takový člověk mohl hodně přijímat Tělo Páně?
Vážený pane Imrichu,
Nedávno jsme četl rozhovor s jedním knězem (velice se omlouvám, ale jméno si už nepamatuji). Rozhovor byl celý na téma příprava na manželství. Kněz řekl: Nejhorší zkušenost mám, když se berou velice zamilovaní mladí lidé. Mladí by se měli brát až první zamilovanost odpadne, jinak to často velmi špatně dopadne. Dokonce s nadsázkou řekl: Zamilovaným bych zakázal sňatek. Kněž věkem okolo 70 roků – celoživotní zkušenost.
A predstavte si situaciu. Mlada rodinu, maju krasne dieta. Manzel musi tazko pracovat, manzelka si ale najde druheho, a rozvedie sa, a znovu ,,vyda“.
A mnozstvo podobnych situacii.
Proste manzelstvo sa neda rozviest, pripustit taketo vynimky, o akych hovorite, to znamena znicenie tejto institucie, ako to dnes vlastne vidime vsade naokolo- aj to zacinalo takymi chapavymi postojmi.