Níže zmíněné plánované znesvěcení katedrály sv. Víta zřejmě neproběhne. Pořadatel akci na facebooku odvolal s odůvodněním, že se nepřihlásilo dost účastníků.
Níže zmíněné plánované znesvěcení katedrály sv. Víta zřejmě neproběhne. Pořadatel akci na facebooku odvolal s odůvodněním, že se nepřihlásilo dost účastníků.
This entry was posted on Pondělí 1.10.2012 at 1:10 pm and is filed under Zprávy. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.
Že by to u nás nebylo tak marné?
Zdá se že všechno dopadlo dobře a že můžeme celou věc pustit ze zřetele. Pánbůh se postaral a třeba to ti lidé ani nemysleli vážně a chtěli nás jen postrašit. Nebo se z toho chtějí sami vyvléknout a svést k podobným věcem někoho jiného. Ať si to odskáče místo nich. Možná se jim nechtělo vyvolat konflikt s hradní ochrankou, v době kdy se řeší selhání osobní stráže prezidenta republiky. Kdy se dá předpokládat že bude projevovat horlivost a odvahu. I ten kdo se za celou věc pomodlil, sundal si z večerního krajíce salám nebo šel spát o hladu si může říct že se zbytečně plašil a ať si s tím ten arcibiskup příště nějak poradí, kdyby něco.
Nebo to můžeme vzít jako výzvu a příležitost. K tomu abychom se modlili a postili za otce kardinála, za celou Církev i za svoje nepřátele. Za ty kteří Boha neznají i za ty kteří se proti Bohu a nám otevřeně staví. Modlit se za svoje přátele a příbuzné je málo, svým blízkým prokazují dobro i celníci a pohani. Od nás chce Bůh něco víc. Můžeme přitom pamatovat i na sebe a prosit za sebe jako za vlažné a neužitečné služebníky, aby jim Bůh přičetl k dobru náš špatný příklad jako polehčující okolnost. Aby nám pomohl k nim najít opravdovou lásku a poznání že nejsme o nic lepší, přestože máme větší hřivny, lepší startovní pozici a možnosti než oni. Kromě toho je to úplně jednoduché, prosit za svoje nepřátele, není to nic těžkého a nic nás to nestojí. Stačí jen opřít jazyk o zuby a říct to, ve vyšším levelu milosti pak opřít srdce o žebra. Nic není na světě a zřejmě ani v Nebi radostnějšího než pohled na toho největšího hříšníka a rouhače jak chválí Boha, jak s námi jí a pije u jednoho stolu i Stolu a jak přijímá stejnou mzdu za pár minut práce na vinici když denní žár už pominul a když se za nás přimlouvá, v případě že to kazíme svou pýchou, žárlivostí a hloupostí. Je v tom i veliké pokušení. Abychom zásluhu za takový zázrak přičítali sami sobě nebo se nad ním povyšovali a brali to tak že jsme chytřejší, lepší a pevnější ve víře.
Měli bychom mít na paměti i to že po létech tučných která prožíváme mohou přijít roky hubené. Proto bychom se měli důkladně vykrmit dokud můžeme, abychom měli pak z čeho trávit a žít. Eucharistickým chlebem, láskou a vším co nám Bůh a Církev nabízí. Na každém rohu, v pohodlí, hojnosti a bez pronásledování. Abychom pak jednou nelitovali, jestliže Bůh dopustí abychom přišli o to čeho jsme si předtím nevážili a nepotřebovali to.