Na blogu Liturgické otázky vyšel na Mláďátka článek Mučedníci umělých potratů. Osobně bych k němu měl v teologické rovině velké výhrady, protože si opravdu nemyslím, že by bylo možné označovat potracené děti za mučedníky a mluvit v jejich případě o „křtu krve“. Nicméně jinak je tento článek zajímavý a neuškodí si ho přečíst.
Ignác Pospíšil
Aktuality 
Dal jsem toto i na blog Liturgické otázky:
Děti zavražděné umělým potratem (nebo v důsledku abortivní „antikoncepce“, jako „nadbytečné“ při umělém oplodnění či při „výzkumu“ s užitím embryonálních kmenových buněk) nejsou až na výjimky mučedníky jak je chápe katolická církev. K mučednictví je třeba, aby dotyčný zemřel pro Krista, z nenávisti vůči katolické víře, kvůli hájení práv a jednoty církve nebo v důsledku držení se křesťanské ctnosti či odmítání hříchu (např. Marie Goretti). Zavražděné nenarozené děti převážně umírají z důvodu sobectví (příp. zbabělosti matky, která ustoupí nátlaku).
Podobnost s mučedníky zabitými pro víru je tu v tom, že se jedná o nevinné oběti. Rozdílnost však v motivu vraha. Tak jako není mučedníkem ten, kterého loupežný vrah zabije kvůli penězům, tak není mučedníkem dítě, které na přání sobecké matky zabije potratář coby nájemný vrah, aby se matka mohla věnovat kariéře nebo to měla nějak v životě „lepší či snazší“.
Výjimka podobná betlémským neviňátkům je případ, kdy např. otec zavraždí ženu, se kterou čeká dítě, protože ta nechce potrat, protože se nechce dopustit hříchu, a přitom zemře též jejich nenarozené dítě. A asi také některé děti, které jsou zavražděni při potratu násilně provedených na ženě, která je odmítá, jak se děje zejména v Číně.
Velká většina potracených dětí nejsou tedy mučedníci, kteří umírají (jako betlémské děti) kvůli Kristu. Umírají sice bez osobního, ale s dědičným hříchem, nepřichází do nebe a pochopitelně, protože jsou bez osobní viny, nekončí v pekle. Tradiční učení, byť formálně asi není dogmatem, o věčném osudu nepokřtěných malých dětí je limbus puerorum, tedy stav jakési přirozené (nikoliv nadpřirozené na rozdíl od nebe) věčné blaženosti. Tvrdit, že všeobecně docházejí spásy, znamená mít za to, že potratáři zalidňují nebe.
Existuje oficiální učení katolické církve, které by pevně stanovilo, kdy počatý člověk získá duši? Já myslím, že nikoli.
Dovolím si kacířskou úvahu: Mohl by Bůh být tak tvrdý, aby dal duši zárodku už v okamžiku spojení spermie s vajíčkem? Vždyť kolik takových embryí se ani neuhnízdí a je spontánně potraceno, aniž by se o to kdokoli sebeméně přičinil. Aniž by matka vůbec tušila, že v ní embryo bylo přítomno.
Co by z toho Bůh měl, kdyby duše takových embryí posílal do nějakého limbu, tedy jakési blaženosti-neblaženosti? Je něco takového možné od Nejvyšší Lásky, kterou Bůh je?
Pozn.: Je nesmysl vůbec říkat počatý „člověk“ bez duše – to by znamenalo, že to není člověk. Názory, že rozumová duše se k tělu přidává až nějakou dobu po početí (tuším, že to bylo asi 40 dní) skutečně zastávali středověcí učenci jako např. sv. Tomáš Akvinský – následovali v tom jednoduše Aristotela. Ovšem tyto úvahy stavěly na chybných představách o tom, jak se dítě v mateřském lůně vyvíjí. S moderními vědeckými poznatky o genetickém kódu apod. jsou takové představy těžko udržitelné.
Jedná-li se o učení Církve, pak např. v instrukcích Kongregace pro nauku víry Donum vitae a Dignitas personae se toto také tvrdí, např.: „Lidský plod od začátku své existence, tedy od okamžiku vzniku zygoty, vyžaduje bezpodmínečnou úctu, která morálně náleží lidské bytosti v její tělesné a DUCHOVNÍ celistvosti. Lidskou bytost je nutno od okamžiku početí respektovat jako OSOBU a jako s osobou s ní také zacházet.“ To je v Donum vitae a následně také citováno v Dignitas personae 4.
Další věcí jsou vznikající problémy s výkladem nauky o „Neposkvrněným početí Panny Marie“, pakliže by v době početí neměla duši. Takto proti této nauce také někteří dříve vystupovali, totiž argumentací, že duše se k tělu připojuje až později.
De fide, pokud vím, nauka o tom, že by duše byla hned od početí, není, ale zpochybňovat to dnes mi přijde podezřelé. Nevidím jediný důvod, proč by Bůh tvořil lidskou duši v jiný okamžik, když žádný další takový okamžik moc nepřichází v úvahu. S dnešními poznatky toho, jak se vyvíjí lidský jedinec mi přijde stejně logické, že by duši tvořil třeba 40. den od početí jako třeba až 40 dní po narození. Tam už není nějakého podstatného rozdílu. Všechno už jsou to jen malé změny (myšleno filosoficky).
Jedna věc je bezpodmínečná úcta – ta vychází jednoduše z principu předběžné opatrnosti. My nevíme, kdy se duše k tělu připojuje, takže musíme předpokládat, že je to co nejdříve, tedy tehdy, kdy tělo vznikne.
Osobně jsem také vždycky byl toho přesvědčení, že to je ihned při oplodnění.
Nicméně v poslední době přemýšlím právě nad tím, co jsem ve svém příspěvku nastínil. Podle toho, co jsem měl možnost číst, existuje značné množství oplodněných vajíček, které se prostě neuhnízdí a jsou samovolně potraceny. A tady podle mého soudu narážíme na velký problém, o kterém už jsem psal:
Jak se slučuje s Boží Láskou předpoklad, že tak obrovský počet lidských jedinců nemůže nikdy dosáhnout nadpřirozené blaženosti? Podle mého neslučuje a proto buď je učení o limbu chybné nebo člověk dostává duši později.
Před 200 lety se dospělosti dožil jen malý zlomek dětí. Jak byste přemýšlel o okamžiku „připojení duše“ tehdy?
Nechápu, kam míří vaše připomínka. I před 200 lety křtila katolická církev malé děti brzy po narození, tudíž pravděpodobnost dožití se dospělosti je v tomto kontextu zcela irelevantní.
když vás to tak trápí ve které fázi že to získává tělo duši ,modlete se pokaždé když se o vaše myšlenky pokusí toto téma:
V. Angelus Domini nuntiavit Mariae.
R. Et de concepit spiritu Sancto.
Ave Maria , gratia plena, Dominus tecum. Benedicta tu v mulieribus, et benedictus fructus Ventris TUI, Iesus.
Sancta Maria, Mater Dei, ora pro nobis peccatoribus, et nunc v hora mortis nostræ. Amen.
V. Ecce Ancilla Domini.
R. Fiat mihi secundum Verbum tuum.
Ave Maria …
Et Verbum caro V. factum est
R. Et habitavit v nobis.
Ave Maria …
V. Ora pro nobis, Sancta Dei Genetrix.
R. Ut digni efficiamur promissionibus Christi.
Oremus : Gratiam Tuam quæsumus, Domine,
mentibus nostris infunde,
ut qui, Angelo nuntiante,
Christi Filii TUI Incarnationem cognovimus,
za passionem eius et crucem,
ad resurrectionis gloriam perducamur.
eumdem za Christum Dominum nostrum. Amen
a zbytek nechte na Boží všemohoucnosti, spontánních potratů určitě není víc než těch umělých, to by vás mělo trápit víc
Proč by se s Boží láskou tento předpoklad neslučoval? Co se týká spásy a spásné vůle Boží, pak to je jedno z témat rozebíraných během celých dějin Církve jako málokteré jiné, takže tyto otázky ohledně toho, jak se s Boží láskou slučuje to a ono jsou poměrně obšírně rozebrány jinde a zde se k řešení určitě nedobereme. Nejkomplikovanější a dosud ne ve všem plně objasněné jsou právě tyto otázky ohledně toho, jak se má vůle Boží spasit všechny lidi k tomu, že umírají děti bez užívání rozumu a bez křtu. I názorová pluralita ohledně tohoto vztahu mezi učiteli Církve a váženými bohoslovci je velká. Nicméně k řešení tohoto problému je úplně irelevantní, jestli takových jedinců je miliarda nebo 5 miliard. Čili vaše otázka směruje úplně někam jinam než k tomu, zda se duše připojuje tehdy či tehdy. Tam míří i ciniciova námitka výše. Vy se spíše prostě ptáte, jak se shoduje Boží láska s tím, že dopouští smrt dětí zemřelých bez křtu, které tak nedosáhnou věčné spásy. Rád byste třeba snížil jejich počet tím, že řeknete, že duše se připojuje až později, ale touto kvantitativní změnou se problém nijak nevyřešil, akorát se vytváří další. Ve zkratce řečeno, Bůh takové věci (jako často i jiná zla) dopouští kvůli důvodům vyšším jako je např. zachování přírodního a mravního řádu ve světě, jinak by musel do světa zasahovat neustálými zázraky, což by nebylo vhodné.
Pokud vás toto téma skutečně zajímá, pak o tom je obšírněji pojednáno na pokračování (5 částí) v číslech ČKD z r. 1879: http://depositum.cz/knihovny/ckd/strom.clanek.php?clanek=29268 . Ze začátku je to více obecné, ale velice zajímavé, nakonec se autor dostane až k zmiňovanému tématu nepokřtěných nemluvňat, to je pak samo zde: http://depositum.cz/knihovny/ckd/tiskclanek.php?id=c_8475. Doporučuji těm, kterým se to nechce číst celé, riskují však, že neporozumí správně některým termínům.
Dnes se stalo módním tyto děti zemřelé bez křtu posílat do nebe, co je však, jak píše i autor v odkazu výše, jednoznačně proti učení Církve. Cituji: „Ačkoliv tito bohoslovci [Gerson, Biel] smyšlenky pelagianské a kalvínské daleci jsou tvrdíce, že nemluvňata jen mimořádným spůsobem věrou rodičů svých ospravedlněna býti mohou, zastávají přec nauku, jak praví Petavius, v církvi nikdy neslýchanou a proti zřejmým výrokům ss. Otců, spisovatelův a sněmů církevních. Církev vždy učila a učí, že nemluvňata mimo křest a mimořádným spůsobem mimo mučenictví pro Krista podstoupené na život věčný žádné naděje nemají. Tuto nauku církev vždycky, kdykoliv se příležitost naskytla, také slavně k věření předkládala, jak se to již stalo na sněmu Milevitanském, Karthaginském a od papeže Siricia v listu na Himeria Tarrakonského. Srov. též sněm Lyon. II. (confessio Fide Michaelis Palaeologi, Denzinger str. 167. sled.), Florent. (Decretum unionis Graecorum Bulla Eugen. IV. „Laetentur coeli.“ Denzing. str. 200. sled.) a sněm Trid. (sess. VI. cap. 4.)“
Na limbu tedy není nic špatného. Je třeba si také uvědomit, že limbus není nějaký třetí stav mimo nebe a peklo, ale část pekla, ovšem že nemluvňata zemřelá bez křtu netrpí ohněm, což byl názor, který vlivem sv. Augustina na několik století převládl, později se ho opět chopili jansenisté.
Theofil: Řekl bych, že jste se svou připomínkou poněkud mimo. Člověk dostal rozum k tomu, aby ho používal. Podle vaší logiky by se ale každý teolog musel v případě, že narazí na problém zaseknout, pomodlit se a problém nechat na Boží všemohoucnosti.
Nevím, kolik je spontánních potratů. Nicméně podle toho, co jsem měl možnost číst, jich je v úplně raném stádiu, kdy matka často ještě ani netuší, že je těhotná (a ani následně nepozná, že těhotná byla), relativně dost. Mnohom více než těch umělých.
Milý organisto,
dám vám dobrou radu, méně čtěte a víc se modlete a určitě se obzor vašeho poznání více zdokonalí. I svatý Tomáš Akvinský uznal, že na pojetí Boží slávy lidský rozum nestačí a ukončil své bádání slovy „Všecko mi připadá jako mlácení prázdné slámy proti tomu, co jsem právě viděl“
Tak, že nadpřirozená blaženost není jedinný možný naplný způsob existence rozumných tvorů. Pius XII. v Humani generis poukazuje na omyl popírající, že Bůh může stvořit inteligentní tvory, pro které není věčná blaženost určena.
Jestliže je tak obrovské množství nekřtěných nemluvňat, která zemřela, jsou zde tyto možnosti:
a) jestliže se jim nedostalo mimořádného ospravedlnění, jsou v limbu, což je stav naplněnné přirozené blaženosti, včetně přirozenného poznání Boha. Je to už dávno, co jsem na popeleční středu pozoroval svého tehdy asi 2, něco letého syna, který dojížděl jelítko a byl tak nesmírně blažený, že jsem si říkal, že na jeho úrovni bytí mu vůbec nadpřirozené patření či vědomí Boha neschází a netrpí tím. Libus je něco daleko většího než spokojené nemluvně.
b) je možné, že dítě zemřelo jako mučedník zabito z nenávosti ke Kristu, pak je ospravedlněno. Přičemž i když nezabíjí matka a potratář přímo z nenávisti ke Kristu, kladu si otázku, zda tato vražda není důsledek nenávisti ke Kristu těch, kdo prosadili legalizaci potratů. Je-li tam to, čemu právníci říkají kauzální nexus, pak se o mučednictví jedná. (pozn. kauzální nexus na Bohovraždě má velerada, Piílát i Jidáš i když do hřebíků nebušili).
c) umírající nemluvně může mít před smrtí zázračnou možnost pro rozhodnutí tak, že se mu Bůh zjeví a učiní jej schopným volby, což je čirá spekulace, ale pak je zde možnost odmítnutí a zavržení.
Citace: „Vy se spíše prostě ptáte, jak se shoduje Boží láska s tím, že dopouští smrt dětí zemřelých bez křtu, které tak nedosáhnou věčné spásy.“
Nikoli. Já se ptám, jak se shoduje Boží láska s tím, že dopouští smrt miliónů a možná miliard lidí tak, že nemají naprosto žádnou možnost být pokřtěni.
Na nepokřtěných nemluvňatech či uměle zavražděných nenarozených dětech se někdo dopustil zla, možnost pokřtění byla. U samovolných potratů je to jinak.
A já jednoduše nemohu věřit tomu, že by Bůh poslal do věčného zavržení miliardy duší jenom kvůli tomu, aby nemusel zázraky zasahovat do přírodních zákonů. Vždyť ty zákony vytvořil taky on a mohl je klidně udělat jinak. 🙂
A jsme zase u toho: kvantita na problému nic podstatně nemění. Vždy umírali lidé, kteří neměli naprosto žádnou možnost být pokřtěni a teologové si toho byli vždy vědomi. Viz odkaz, který jsem dával výše, kde je právě o takových řeč, protože jejich nepokřtění nelze jednoduše vysvětlit mravním pochybením jiných (např. rodičů), jak nepokřtění nemluvňat vysvětloval např. sv. Robert Bellarmin. Konkrétně se v tom odkazu mluví o těch, kteří umřou ještě v mateřském lůně či o nejextrémnějším případu, kdy se narodí dvojčata – jedno živé, které může být hned pokřtěno, druhé mrtvé. Ohledně této otázky pak není důležité, zda je takových případů tolik a tolik milionů nebo tolik a tolik tisíc. Jestliže Bůh může dopustit smrt tisíců takových, proč by nemohl dopustit smrt milionů? Vaší poslední větou se dostáváme na další věky přetřásanou otázku, proč Bůh nestvořil svět jiný, než jaký stvořil, a to zde také nevyřešíme, existují k tomu stohy pojednání. Inu prostě nestvořil a je to Bůh, takže ví, co dělá a proč, my to vědět nemusíme, to by každému věřícímu jakožto věřícímu mělo stačit. Ptát se dále proč je již jenom takový bonus pro spekulativnější povahy, teology, filosofy. Stačí ukázat, že to, jak svět je, není v rozporu s Boží všemohoucností a dobrotou.
Znovu tedy tvrdím, že problém, který řešíte, leží jinde a to: Jak může Bůh dopustit, že některým lidským jedincům je bez jakékoliv vlastní či cizí osobní viny zamezen přístup k věčné blaženosti v nebi. Posunutím toho, kdy se duše připojuje k tělu pak tento problém nikterak nevyřešíte, pokud tento čas neposunete až do doby, kdy začne člověk užívat rozum, což je zjevně absurdní. Jakýmkoliv jiným posunutím měníte pouze počet takových jedinců, ale samotný problém zůstává nevyřešen.
Z vašich názorů se spíše zdá, že jste pro připustit, že i nekřtěňátkům musí Bůh nějakým způsobem umožnit dosažení nebe, což je však v rozporu s katolickou vírou, jak jsem citoval již výše.
Jinak opravdu doporučuji odkaz výše.
Ani betlémské děti nevěděli pro koho že to umírají a Herodes jenom chránil své ego. Potracené děti umírají pro nenažranost a pohodlí této společnosti.
Objevil jsem náhodou v ČKD další zajímavý text týkající se nekřtěňátek, který opět pěkně shrnuje stanovisko Církve, že věčné blaženosti dojít nemohou: http://depositum.cz/knihovny/ckd/tiskclanek.php?id=c_13158 .
Tak o možnosti spásy nekřtěnátek katolických rodičů soudí i velice vážený autor sv. Alfonsem často citovaný kardinál Kajetán, ne toliko Zwingli. Nicméně je zcela legitimní, že papež Xystus tuším V. nařídil potratáře popravovat pro znemožnění křtu děcka. Na druhou stranu učení o limbu, že nepokřtěná nemluvňata jdou do limbu nebylo nikdy dogmatizováno a Tridnetinum se tím odmítlo zabývat. Jediná zmínka naukového charakteru je v bule Auctorem fidei z roku 1794, kde je odmítnuto tvrdit, že toto učení je pelagiánská pohádka.
Teorie limbu je v podstatě správná a řeší situaci toho kdo nemá osobní vinu, ale má dědičný hřích a nemůže v tomto stavu nedostane-li možnost rozhodnutí před smrtí a nerozhodne-li se pro Krista či nezemře jako mučedník dosáhnout nebe, ale ani trpět v ohni jak se domníval sv. Augustin, čímž vidíme, že mínění otců o osudu nekřtěňátek není jednotné. Sám Augustin přiznává, že ve věci tápe.
Ano, a jak jsem citoval výše, tvrdil to i Gerson či Biel: „Ačkoliv tito bohoslovci [Gerson, Biel] smyšlenky pelagianské a kalvínské daleci jsou tvrdíce, že nemluvňata jen mimořádným spůsobem věrou rodičů svých ospravedlněna býti mohou, zastávají přec nauku, jak praví Petavius, v církvi nikdy neslýchanou a proti zřejmým výrokům ss. Otců, spisovatelův a sněmů církevních. Církev vždy učila a učí, že nemluvňata mimo křest a mimořádným spůsobem mimo mučenictví pro Krista podstoupené na život věčný žádné naděje nemají. Tuto nauku církev vždycky, kdykoliv se příležitost naskytla, také slavně k věření předkládala, jak se to již stalo na sněmu Milevitanském, Karthaginském a od papeže Siricia v listu na Himeria Tarrakonského. Srov. též sněm Lyon. II. (confessio Fide Michaelis Palaeologi, Denzinger str. 167. sled.), Florent. (Decretum unionis Graecorum Bulla Eugen. IV. „Laetentur coeli.“ Denzing. str. 200. sled.) a sněm Trid. (sess. VI. cap. 4.)“
Dr. Pospíšil na jiném místě mluví zrovna tak o této nauce jako o nauce zjevené: „… která dříve než k užívání rozumu přicházejí úplně beze své viny před sv. křtem umírajíce dle nauky zjevené navěky aspoň trestem ztráty (poena damni) od Boha zavržena bývají.“
Jiní vážení bohoslovci zase nekřtěňátka vylučovali z opravdové a upřímné spásné vůle Boží. Tu Dr. Pospíšil naproti tomu hájí a označuje za nauku zbožnou a mezi katolickými bohoslovci všeobecnou. Nutně pak však, konstatuje, jim Bůh proto i dostatečné prostředky ke spáse připravuje. Zbytek článku se snaží oboje řečené skloubit. http://depositum.cz/knihovny/ckd/tiskclanek.php?id=c_8475
Další věcí jsou pak ti, kteří se ještě nenarodili a námitka, že nemůže být znovuzrozen ten, kdo ještě nebyl zrozen, kterou se zamítá možnost křtu vodou pro nenarozené děti. Mohla-li být ospravedlněna mimořádně křtem touhy, příp. krve, proč ne řádně křtem vodou?