Halík revidoval svůj fideismus

Profesor P. Tomáš Halík ve vánočním  článku pro Christnet revidoval svůj dříve proklamovaný fideismus a tvrzení o nedokazatelnosti Boží existence. Píše:

„V jiných případech, v jiném smyslu, je ovšem tvrzení „bůh není“ větou, s níž křesťanská teologie vřele souhlasí: Bůh není tak, jak je svět, jak je příroda, jak jsou věci, Bůh není ani tak, jak je člověk. Bůh je zcela jedinečným způsobem, božským, vyhrazeným pouze jemu. Je ten, který je. Svatý Tomáš Akvinský tvrdí, že my nevíme, kdo je Bůh, ani to, co to znamená „být“ v případě Boha; my máme zkušenosti jen s bytím věcí a lidí – a tímto způsobem Bůh opravdu není! Bůh není tím, co vyvracejí jeho popěrači (ti většinou odmítají jen svou vlastní představu o Bohu), ani to, co dokazují upocení „dokazovači“. Můžeme ho poznat jen tím, že On sám se nám zjeví, anebo pouze analogicky ze stvoření. (První vatikánský koncil pak ve snaze odmítnout na jedné straně biblický fundamentalismus a na druhé straně mlhavý fideismus (neurčitý „náboženský cit“) dogmatizoval Tomášovu důvěru v přirozenou schopnost rozumu dojít kontemplací stvořeného světa k přesvědčení o existenci Stvořitele; ovšem tuto větu je třeba číst v kontextu Tomášova tvrzení o analogické povaze tohoto poznání. Jiný článek víry tvrdí, že Bůh je sice podobný (analogický) stvoření, je však mu mnohem víc nepodobný než podobný.) Svatý Tomáš ještě dobře znal onu tradici teologie, vycházející z hloubek mystického poznání svatých Otců: Bůh stojí nad „je“ i „není“ – není jsoucí ani nejsoucí, je „nad-jsoucí“. Modlitba k tomuto tajemnému Bohu (o němž mystikové tvrdili, že je „hyperagnostos“, víc než nepoznatelný) začíná závratí před hloubkou tohoto Tajemství. Křesťanská modlitba a křesťanská cesta k Bohu však tímto posvátným zmlknutím nekončí: toto ticho se otvírá Slovu, které nám dává Bůh, Slovu, jímž a v němž se nám Bůh sám dává. „Když všechny věci uprostřed mlčení stály a noc byla v polovině svého běhu, tehdy přišlo Tvé Slovo“ – zpívá introit jedné z vánočních bohoslužeb.“

S tímto tvrzením se dá souhlasit kromě celkového vyznění odstavce, který jakoby podsouval, že analogické poznání Boha snad nějak implikuje, že je jeho existence méně metafyzicky jistá. To v žádném případě. Dalším zbytečným mlžením je slovní ekvivokace, kdy je výrok odpovídající na otázku po existenci (Bůh není), vzápětí zaměněn za výrok odpovídající na otázku po esenci (Bůh není tak, jak  je svět).

Nad čím zůstává rozum stát,  je podivná poznámka o upocených „dokazovačích“. Skutečně si nedokážu  představit, koho tím profesor Halík myslí. Snad novotomistické filosofy, kteří v 22. z 24 tomistických tezí stručně popisují důkazy sv. Tomáše a tvrdí, že

„Boha nevnímáme ani bezprostředním vhledem, ani důkazem apriorním, ale důkazem aposteriorním, tj. prostřednictvím stvoření, když postupujeme od účinků k příčině. Z pohybu věcí tak postupujeme k počátku jejich pohybu a prvnímu nehybnému hybateli. Z dějů způsobovaných ve světě navzájem uspořádanými příčinami postupujeme k první nezapříčiněné příčině. Od věcí porušitelných, které mohou a nemusí být, postupujeme k absolutně nutnému jsoucnu. Od věcí, které se liší stupněm dokonalosti bytí, života a poznání, postupujeme k Tomu, který je nejvýše vědoucí, nejvýše živý a nejvíce jsoucí. Konečně z uspořádání vesmíru postupujeme k oddělenému rozumu, který věci uspořádal, ustavil a řídí k jejich cíli.“ (Viz 24 tomistických tezí)

Popírají snad tito novotomisté analogický charakter našeho poznání Boha? Asi těžko, když 4. teze analogický charakter jsoucna zdůrazňuje:

„Jsoucno, což je podstatné jméno odvozené od slovesa býti, se o Bohu a o tvorech nevypovídá ani univokálně, ani ekvivokálně, ale analogicky a to analogií atribuce nebo proporcionality.“ (Viz 24 tomistických tezí)

Nebo myslí Halík filosofy Jiřího Fuchse (Cesta k důkazu Boží existence, Filosofie IV) či Romana Cardala (Bůh ve světle filosofie, Rigorizovaný důkaz Boží existence 1, 2), kteří rozvíjejí tradiční Tomášovy aposteriorní důkazy? Skutečně si Tomáš Halík myslí, že tito filosofové nevědí o skutečnosti, že Boha poznáváme analogicky ze stvoření, nebo to, že Bůh není takovým způsobem, jakým jsou pozemské věci?

Jedním z vysvětlením je, že Tomáš Halík, který tvrdí, že filosofie se již nemůže vracet před Kanta (Kant označil aposteriorní důkaz Boží existence za skrytě apriorní, a tedy neplatný), neví nic o práci minulých ani soudobých realistických filosofů. Jen tak si lze vysvětlit, že aristotelským a tomistickým filosofům upírá znalost  analogického charakteru poznání Boha. Přesto se je však neštítí označit pejorativní nálepkou upocení „dokazovači“.

Dalším vysvětlení by mohlo být, že upocenými „dokazovači“ prof. Halík míní filosofy pokoušející se podat apriorní důkaz Boží existence (sv. Augustin, sv. Anselm, Descartes, Kurt Gödel). Tuto možnost sv. Tomáš, na kterého se prof. Halík odvolává, odmítá. Přesto tento světec neoznačuje filosofy, kteří se o ontologický důkaz pokoušeli, za upocené „dokazovače“.

P. S. Jestliže Tomáš Halík skutečně přijímá, že je možné, jak dogmatizoval 1. vat. koncil, podat aposteriorní důkaz Boží existence, měl by revidovat tento svůj výrok:

„I po zhroucení klasického metafyzického realismu zůstává spoustu témat, která řešila stará metafyzika, otevřeno reflexi hermeneutické filozofie, filozofie jazyka, fenomenologické analýze apod.

Cesta k „první naivitě“ (snahy tvořit „vědu o Bohu“), je už neschůdná, nemůžeme se vrátit před Kanta a Wittgensteina – ale interpretace náboženské zkušenosti, uložené v náboženských výpovědích a symbolech, je velmi inspirativní.“ (Tomáš Halík, Vztah víry a filozofie)

Podat aposteriorní důkaz Boží existence totiž lze pouze v rámci metafyzického realismu (který se kupodivu nezhroutil, jak dokazují práce četných českých filosofů). Naopak právě Immanuel Kant, před něhož se Halík nechce vracet, aposteriorní důkaz Boží existence odmítá pro jeho údajně skrytou apriornost.