Ateista o Halíkovi

9. 10. 2010 vyšel v Lidových novinách článek Zač mají být ateisté vděční z pera analytického filosofa a sekulárního humanisty Tomáše Hříbka. Ačkoliv jde o názor člověka z druhé strany barikády, obsahuje článek řadu velmi přesných postřehů týkajících se působnosti prof. Tomáše Halíka. Citujme některé z nich:

Halíkovy vývody těžko mohou získat respekt racionálně uvažujících ateistů i teistů a návrh, že i teisté se mají spokojit s Bohem jako pouhou „možností“, stěží uspokojí požadavky většiny věřících.

Řekněme to bez vytáček: tvrdit, že Bůh ve skutečnosti neexistuje, i když by mohl, není nic jiného než ateismus.

(…)

Halík opírá svůj návrh, že Bůh není, ale mohl by být, o knihu irského filozofa Richarda Kearneyho The God Who May Be (2001), která popularizuje názory skupiny výstředních francouzských autorů, jako jsou Jacques Derrida, Paul Ricoeur nebo Jean-Luc Marion a někteří další. Tito autoři kritizují tzv. „ontoteologii“. Ontoteologie není nic jiného než stará dobrá teologie, která se nebála vyslovovat existenční tvrzení čili tvrzení o tom, že něco existuje. Byla-li tato tvrzení pravdivá, pak se mělo za to, že vysvětlovala, proč se věci mají tak, a ne jinak. Podle ontoteologie skutečně existuje svět plný různých věcí s různými vlastnostmi a tento svět je dílem nadlidsky mocné bytosti, která má rovněž různé vlastnosti. V první řadě má povahu osoby – má své plány, představy, jedná určitým způsobem vůči lidem atd. Fakt, že vůči nám a světu jedná, znamená, že tato bytost je součástí kauzálního řádu.

Derrida & spol. – a u nás zjevně i prof. Halík – zavrhují tuto ontoteologii a usilují nahradit ji „postmetafyzickým náboženstvím“. Chtějí dál mluvit náboženským jazykem, ale nepojímat jej už jako soubor existenčních tvrzení o světě, nýbrž jako svého druhu fikci. Žádají, abychom mluvili tímtéž náboženským jazykem a investovali do něj stejné přesvědčení a nadšení jako všichni věřící v minulosti, ale zároveň si máme být vědomi, že jde o pohádku. Zajímavý nápad, ale nic takového nemůže fungovat. Řekne-li nějaký věřící „Bůh nenávidí buzny“, míní to doslova, a nikoli jako pouhý ekvivalent výroku „Nenávidím buzny“.

Je-li možné být si něčím naprosto jist, pak tím, ontoteologie je přesně to, čemu věří běžný věřící. Navíc bychom nepochybně falšovali dějiny náboženství a teologie, pokud bychom přijali názor, že ontoteologická představa Boha – to, co prof. Halík považuje za „orwellovskou“ představu – je výplodem až novověkého myšlení. Již ve Starém zákoně se Bůh přestavuje Mojžíšovi takto: „Jsem, kterýž jsem.“ (Ex 3:14). A tento výrok se stal zdrojem pozdějších teologických spekulací o tom, že Bůh existuje v plnějším smyslu než cokoli jiného; to je rozhodně pravý opak Halíkova názoru, že možnost je cosi víc než skutečnost.

Závěrem je třeba prof. Halíkovi poděkovat za jeho vstřícnost vůči ateismu, i když se domnívám, že subtilitami o „Bohu, jenž není, ale mohl by být“, neudělá dojem ani na ateisty, ani na běžné věřící. Pro ateisty i pro věřící se prof. Halík odhaluje jako stydlivý ateista. Jeho způsob zneužívání přirozeného jazyka může udělat dojem jen na hrstku intelektuálů, kteří se sice domnívají, že teologický jazyk je dosud vitálně důležitý, ale zároveň je jim trapné interpretovat ho nadále tak, jak byl původně míněn – tj. mimo jiné jako soubor tvrzení o světě. Ateističtí náckové?

Prof. Halík tedy de facto přechází na ateistické pozice, i když svůj kuriózní názor zdánlivě opírá o tvrzení kardinála Ratzingera, které vyslovil těsně předtím, než se stal papežem Benediktem XVI. Jenže Ratzinger adresoval svou výzvu považovat Boha za hypotézu právě jen ateistům. On sám si – na rozdíl od Halíka – rozhodně nemyslí, že Bůh neexistuje.

 

K diskusím níže:

Duše a hvězdy poskytují na svých stránkách prostor k pokud možno svobodné a otevřené diskusi nad články a příspěvky, které čtenářům předkládají. Nemohou ovšem ručit za správnost diskuzních příspěvků, které také pochopitelně nemusí vyjadřovat názory redakce. Příspěvky obsahující nemístné vulgarity nebo urážky budou mazány.